Za Železnou Branou [FF DL]

6.

,,Reji. Druhý nejstarší ze všech bratrů.
Má staršího bratra Shua, kterèho nenávidí a osuzuje snad za vše.
Je mu osmnáct a jeho záliba je ve tvaru labolatoře a čtení knih. Málokdy se vřele a příjemně usměje.
Před ním se nesnaž být jako jeden z jeho bratrů... Jinak řečeno: vulgární, namyšlená a podobně.
Raději před ním buď slušná a vychovaná, jako správná dáma. Jinak se může pěkně naježit."

,,Promiň, ale to bezpáteřní pako mi sem leze. Že prej tu bude mít od trojčat klid." narovnala jsem se.

,,Jak jinak... A trojčatům jsem zakázal sem dočasně chodit, než si tu zvykneš... A pro tebe to taky platí." otočil se na staršího bratra, stále válejícíse na podlaze.

,,To bych mu radila... Pokud tedy nechce přijít o hlavu na krku." založila jsem si ruce na prsou.
Na to Reji nic neřekl a pomalým krokem vešel do mého pokoje.
Zavřela jsem za ním.
Vím, že tendleten mi nic neudělá. A pokud se o to pokusí, tak jsem připravená se bránit.

,,Co vůbec potřebuješ, Reji?" naklonila jsem hlavu, když si odsunul židli od psacího stolu, a natočil ji směrem k posteli.

,,Posaď se. Jdu ti říct, jak to zítra bude se školou vypadat." posadil se, a přehodil si nohu přes nohu.
Pffh... Mánička jedna... Pomyslela jsem si, a posadila se na postel naproti Rejimu.

,,Kolik ti vůbec je?" zeptak se slušně.

,,V listopadu šestnáct..." prozradila jsem. Až teď mi došlo, že jsem v tomto domě nejmladší. Mie v říjnu bude sedmnáct.

,,Hm... Zařídím, aby jsi byla s někým z bás ve třídě. Zítra ráno ti služebné donesou uniformu. Rozvrh a další potřebné věci dostaneš ve škole." poposunul si brýle na nose.

Přikývla jsem, a poslouchala dál.

,,Dále nebudeš muset chodit na snídaně, obědy a večeře, ale můžeš si něco udělat v kuchyni. Ale budu rád, když t3 u stolu aspoň jednou za týden uvidím." řekl bez jakékoli emoce. ,,A ještě jedna věc."

,,A to je?" pozvedla jsem jedno obočí.

,,Pokud tě nikdo z nás -hlavně z trojčat- nikdo nezabije, tak už od nás neutečeš..."  zvedl se.
Z jeho slov mě mrazilo na zádech.
,,To je vše." zasunul židli spět na své místo, a v sekundě byl pryč.

No to mě poser!  Při myšlence jsem namáhavě vydechla.

*

Vzala jsem si knížku, a řekla si, že se někam zašiju.
Chvíli jsem d, a prohlížela si všechmy dveře a obrazy, kolem kterých jsem prošla.
Zastavila jsem se u jedných dveří, které byly poměrně vysoké a vyrobené z dubového dřeva.

Uchopila jsem zlatou kliku, a otevřela dveře.

Pootevřela jsem ústa, když se mi před nosem zjebila obrovská knihovna s vysokým strpmem, a policemi vysokými až k němu.

Povšimla jsem si i schodů do dalšího ale menšího patra knihovny.
Neváhala jsem ani sekundu, a vydala se po nich nahoru.
Schody pode mnou trochu chvilkami vrzly, ale mě to nevadilo.

Nahoře jsem si to hned oblíbila. Měla jsem odtud výhled na celou domácí knihovnu. Bojím se výšek, ale tohle pro mě byl něco jako nejlepší zážitek.

Popošla jsem k oknu, a na jeho parapet s polštáři jsem si sedla.
Otevřela jsem knížku na straně, kde jsem skončila.
Ve světle, co mi dodával měsíc, se mi četlo dobře.

Byla jsem do hororové knížky tak zabraná, že jsem si nevšimla osoby, co přišla.

,,Co to čteš?"  

,,Do hajzlu! Mio!" vyhodila jsem leknutím knížku z ruky.

,,Promiň... To jsem nechtěla." zohla se pro knížku, která ji přistála u nohou.

,,V pohodě. Jen mě už takhle neděs...." převzala jsem si od ní knížku.  ,,Jinak čtu knížku s hororovýma povídkama." zsmála jsem se, a popošoupla si nohy k hrudníku, aby si Mia mohla přisednout. 

,,Víš... Chci se ti s nečím svěřit..." sklopila pohled k rukám ve svém klíně.

,,Poslouchám..." odložila jsem knihu na zem pod parapet, jelikož nejbližší stolek byl od nás tři metry. S knížkou házet nebudu, ale taky se mi nechce vstávat.

,,Víš ono se to blbě vysvětluje..." podovala se mi do očí, a já viděla, že nemá daleko k pláči.

,,Skus to." pobídla jsem ji.

Povzdychla si a zašmatrala v kapse od mikyny.

,,Sluchátka?" podivila jsem se, když jsem uviděla co vytáhlaz kapsy.

,,Dárek. Dárek co mi dal on před necelým rokem.." schovala je. ,,Víš jak jsem ti říkala, že tu bylo hodně obětních nevěst?"

Přikývla jsem.

,,No... Tak jedna byla celkem fajn.... Ale byla to ve skutečnosti mrcha..." zaťala pevně pěsti. ,,Šlo jí jen mi uškodit a udělat mi ze života peklo... Lhala mi a lhala jemu... Řekla mu že ho podvádím a mě řekla, že se s ní vyspal..." sklopila pohled.

,,S kým?" zeptala jsem se.

,,On jí uvěřil a mě nechal... Ještě jsem se s ním pohádala a řekla, že už ho nechci ani vidět... Protože jsem té blbce taky uvěřila..." pokračovala. ,,Kanato tu ktávu zabil... Dobře jí tak... Ale já ho pořád miluju ale bedokážu mu to říct..."

,,Komu? Koho miluješ? Pomůžu ti..." chytila jsem ji za ruku.

,,No právě... Ale on o mě už nestojí..." podívala se na mě, a pak hned k podlaze.

,,Já ti pomůžu... Nenechám tě se utápět v pocitu vinny a zhroucení... Záleží mi na tobě, a ten pablb, kterého máš ráda, dělá vobrovskou chybu, že tě nechce..." řekla jsem rázně.

,,Díky...Ale on už o mě stejně stát nebude..." objala mě tak pevně, že jsem myslela, že mě udusí.

,,Tak řekni... Kdo je to?" zeptala jsem se znovu, a doufám, že už naposled. Nenechám ji v tom, chuděru. Jen za tu chvilku, co tady jsem, jsem zjistila, že je hako Lis, která mi neskutečně chybí.
Byla to má jediná kamarádka, a teď ji nahradila Mia. Jsem ráda že nám aspoň ji. Jedinou kamarádku, se kterou si rozumím. Podle mě je rodina, přátelství a láska to nejdůležitější na světě.
Od jaždého jsem měla vždy málo, ale aspoň něco než nic. A lásku jsem měla od mámy obrovskou.
A ve škole se mi jeden kluk líbil. A Lis mě k němu ve čtrnácti dokopala. Byly jsme kamarádi. Myslela jsem tu dobu, že jsem v sedmém nebi.
Ale štěstí mi nepřálo.
Zhodil mě ze silnice, sby mě zachránil, ale zaplatil za to životem. Nestihla jsem mu říct, jak moc ho miluju. Brečela jsem a uklidňovaly mě dvě osoby, o které jsem přišla. O mámu a Lis.

A aspoň za jednu kamarádku, jako je tady Mia, jsem velmi ráda. A ona má dost podobné potíže jak já.

,,Je to... J-je to... S-Shu..."