Za Železnou Branou [FF DL]

2.

Ocitla jsem se v docela prostorném pokoji.
Vše tu bylo slazené do mramorově bílé a šedé barvy. Po levé straně pokoje, když jste vešly, byla dvoulůžková postel s nebesy. Naproti posteli byl psací stůl a vedle něj napravo skříň. Stěny a podlaha byly šedé, zatím co nábytek byl bílí.
A když jste obešly postel, ocitly by jste se před mohutným oknem s bílími záclonami až na zem.
Kufr jsem měla odložený vedle postele.

,,Doufám, že se ti tu bude aspoň trošku líbit." utrousila po chhvilce May.

,,May-" chtěla jsem ji oslovit.

,,Říkej mi Mio." usmála se, a posadila se na mou postel.
Přikývla jsem.

,,Hele, Mio... Můžu otázku?" odívala jsem se na ni a nervózně si mnula prsty.

,,Jen se ptej!" pobídla mě.

,,Jsou oni mentálně postižení a ty jim děláš dozor či co?" ušklíbla jsem se. Na toto jsem se chtěla zeptat od chvíle, co mě ta červená palice olízla krk. Mia se rozesmála.

,,Ne ne... To rozhodně ne...jen jsou... jak to říct? Nejsou lidi?" řekla po záchvatu smíchu.

,,Jak jako? Nejsou lidi? A co by tak byly? Zvířata? No... Možná ty dvě prasata Ayato a Laito..." pomyslela jsem si nahlas.

,,Neboj... Nebo.... No... Každopádně se brzy dozvíš, co jsou zač." mrkla na mě.

,,Mám se bát?" znepokojeně jsem zvedla kufr a položila jej na postel. Otevřela jsem ho, a vzala si pár kousků oblečení, abych si je mohla schovat di skříně.

,,Jo... Ne... Možná... Já nevím! Ale radím ti jedno..." lépe se posadila.
Otočila jsem se na ni, a čekala, až se vymáčkne.
,,Dávej si na ně majzla, pokud-"

,,Jo tak to už s těma perverzákama mám ověřený..." uchechtla jsem se, ale Mie moc do smíchu nebylo. Vzala jsem si dalších pár kusů oblečení a napochodovala k otevřené skříni.

,,Hele bez legrace... Pokud nechceš přijít o krk, tak buď na pozoru a uposlechni." její tvář plná nadšení pobledla, a nasadila starostný výraz.

,,Tak dobře..." z pomyšlení na to, že by mě mohlu zabít, se mi udělalo mdlo. ,,Povíš mi o nich něco?" sedla jsem si k ní. Když si mám na něco dávat bacha, tak ať vím, co je mou překážkou či kdo je protivník.

,,Tak jo... Řekni jméno, a já ti o něm povím vše, co vím." přikývla.

*

Asi hodinu jsme si povídali. Mia mi řekla o nich vše, co věděla. Bylo toho celkem dost.
Taky mi pomohla dovybalit věci, a uspořádat mi trochu pokoj.

Venku byla pořád bouřka, a já se snažím zvyknout si na noční režim. Lepe řečeno: jít spát až ráno, za východu slunce.

Sedím v mém pokoji na své posteli, a přemýšlím, jakým způsobem napsat mamce, že jsem dojela v pořádku a nic mi není. Kvůli rozrušenému počasí venku, vyhodili proud a tak jsem si musela pokoj prosvítit svíčkami, co jsem zde našla. Na mobilu jsem kvůli bouři neměla ani signál.

Po půl hodině zkoumání jsem to vzdala a raději si připravila věci do koupelny, že se osprchuju. Jenže nejde proud a svíčky mi v tom docela blbě pomůžou. Takže jsem přemýšlela dál, jak se zabavit.
Pak mi něco však docvaklo.
Mia mi i řekla, kde má pokoj. Tak jsem se rozhodla zajít za ní.
Vyšla jsem na chladnou chodbu bez světla. Otřásla jsrm se zimou, poněvač jsem na sobě měla jen tílko, ve kterém jsem přijela, a černé kalhoty. V ruce se mi třásl mobil, na kterém jsem měla zapnutou svítilnu. Nebudu riskovat se svíčkou, že podpálím dům, ne?

Zaklepala jsem na dveře, za kterými měl být Miin pokoj.
Nic se neozívalo. Bylo to kapku divné, a dostala jsem o Miu docela strach. Vzala jsem kliku a stlačila ji směrem dolů.
Pootevřela jsem dveře, a nahlédla dovnitř. Viďěla jsem Miu ležet na posteli a nepokojeně oddychovat. Nespokojeně jsem k ní přišla a pořádmě si ji prohlédla.
Vedle její postele na nočním stolku byl křížek na řetízku a brusinkový džus.

Prohlédla jsem si její tvář. Její opálená kůže nasadila bledější odstín, a rty mala pootevřené. Byla oblečená do fialového trička a černých legin.

Nic neobvyklého jsem nenašla. Asi spí... Pomyslela jsem si, a chtěla se odebrat k odchodu. Jenže pak jsem si něco uvědomila.
Mia mi řekla, že všichni z tohoto sídla chodí do večerní školy, včetně Mii. Takže ve dne spí. Ale je kolem jedenácté večer...

Obrátila jsem se zpátky na spící Miu, a prohlédla si ji pozorněji. Nic zvláštního.
Pak jsem si ale všimla větší náplasti, prosáklou krví na jejím krku.

Pořezala se? Ne... To by neudělala... Aspoň doufám.
Pak jsem uchopila její paži, a vyhrnula jí rukáv až k loktu.
Na jejím zápěstí jsem uviděla malé ranky nejspíš od kousnutí. Bylo jich celkem dost. Některé zahojené a pobledlé, jiné čerstvé, a kdybych sthnula strup, určitě by začalo vytéhat mnoho krve.
Přejela jsem jí palcem po zápěstí.

Lekla jsem se, když Mia sebou škubla, a ze spánku vyslovila: ,,N-ne... Už ne. T-to bolí...p-rosím, přestaň." zaskuhrala, a svou ruku mi vysmekla ze sevření a přitáhla si ji k sobě.

Opatrně jsem vylezla z jejího pokoje, a skoro neslyšně jsem zavřela její dveře.
Pomalým krokem jsem se odebrala k mému pokoji. Naše pokoje nebyly od sebe daleko, ale mě v tu chvíli připadalo, že je od sebe máme několikset mil.
Ruce se mi třásly, a nemohla jsem přestat myslet na to, co jsem před chvilkou viděla. Co je to? Jak se jí to stalo? Můžou za to oni?

Zavřela jsem se u sebe v pokoji a opřela se o dveře. Zavřela jsem oči a těžkopádně vydechla.

,,To čekání se vyplatilo." ozvalo se najednou.
Prudne jsem otevřela oči, a uviděla tu palici s kloboukem ležet na mé posteli.

,,Co tady do prdele děláš?!" vykřikla jsem na Laita, který se válí u mě v posteli.

,,Nezačali jsme zrovna nejlépe... Chci se s tebou poznat. A taky mám žízeň." olízl si mlsně rty.

,,Tak si zajdi do kuchyně dřív, než tě ztsdyka vykopu!" zavrčela jsem zlostně. Hned na to se mi vybavila slova od Mii:
,,Laito je první narozený z zrojčat. Ale podle Japonského zvyku, se bere že je nejmladší. Je mu sedmnáct. Má koníček v podobě hraní na klavír a svádění dívek.
Dej si na něj pozor! Nezamiluj se do něj. Vyspí se s tebou a už nebude mít o tebe zájem... Až na dvě věci: vyspat se s tebou a... A na to příjdeš brzy sama."   smutně se usmála. ,,Nesnaž se ho nějak moc vyprovokovat, nebo se dost naštve. Docela ho znám, tak dbej na mé rady.
Nejlépe si, podle mě, rozumí s Ayatem. Rádi spolu dělaj průsery a naschváliy."
Tak nějak zněla Mii slova, o tomto mávači vocasem.

,,Proč? Když tu mám tebe?" usmál se, a vstal. Pomaličku jako šelma se ke mě blížil.
Teď mi v hlavě hrála ta tipická otázka: Co teď?!

Už byl skoro u mne a začal natahovat ruku. ,,Dotkneš se mě a uvidíš svůj konec." zasyčela jsem varovně.
Laito se rozesmál.

,,To bych tak ani neřekl." ušklíbl se jak kocour Šklíbla, a už sahal na mé rameno.
Chtěla jsem jeho nechutnou pracku dát jinam. Jenže to udělal někdo jiný.