Za Železnou Branou [FF DL]

8.

Neodvážila jsem se otočit za hlasem kousek za mnou.
Tento hlas neznám a ani si ho k nikomu z bratrů nedokážu přiřadit. Kdo by to tak mohl být? Koho neznám?
Třeba to je jejich zabijáckej zahradník.... Nad jedovatou poznámkou v mé hlavě jsem se ušklíbla.

,,Sakra ženská! Já s tebou mluvím...!" jeho hlas zněl hrubě a docela naštvaně.
S povytaženým obočím jsem se na něj otočila.

Očima červenýma jako rubíny se chvilkově vpíjel do mích. V měsíčním světle mu jeho bílé vlasy doslova zářiliy.
A já v tu chvíli myslela, že se vyzvracím. Ne... Nebyl hnusný že by mi bylo na zvracení. Ale bylo mi v tu chvilku jaksi divně od žaludku.

,,Jsem Naomi Kuori a od včerejška tady bydlím s těma pijavicema..." udělala jsem kyselý obličej, hned po tom co jsem myšlenku se zvracením zavrhla. ,,Jinak na mě křičet nemusíš. Jinak byvh musela křičet taky. A hlasivky si vyřvat fakt nechci. Ty si šetřím na tu egoistickou palici a toho bezobratlovce, co mi dnes vlezl do vany... Když mě omluvíš, tak už jdu..." udělala jsem krok k němu, a pak další. Nakonec jsem ho obešla. Celou dobu na mě však zíral a podle tváře jsem poznala že moc v dobré náladě asi není. ,,Jo a ještě jedna věc." otočila jsem se na něj. ,,Zvíšíš na mě ještě jednou hlas a zsživa ti vykuchám střeva..." pak jsem se už jen otočila a šla. Když jsem mu říkala o vykuchání střev, tak vypadal dost zaraženě.
Jak se vůbec jmenuje? No co... Zeptám se Mii.

Došla jsem do sídla ke mě do koupelny, a opláchla si škrábnutí.
Pak jsem odněkud vyhrabala desinfekci a nanesla jsem si ji ba prst. Sykla jsem, když se dostavila štiplavá bolest.
Možná si teď mnozí z vás myslí, že jsem chudinka co si o sobě myslí ledacos, a dává si na škrábnutíčko desinfekcičku... Ale mě se jen takto malá zranění hojí špatně a poměrně dlouho.
Když jsem byla menší, tak jsem tyto úrazy mívala často, a zůstaly mi po tom jizvy. No a teď to z blízka moc hezky nevypadá.

Prst jsem tedy nechala tak jak už je, a šla do pokoje. Shodila jsem ze sebe budnu a hodila ji na postel. Začala jsem o tom bělovlasém klukovy přemýšlet. Reji a ani nikdo jiný mi o něm nic neřekl. Ale možná se Reji zmínil po mém příjezdu. Nebyl rád, že tam nějakého dotyčného nevidí. Byl to on? Myslel Reji zrovna toho, kterého jsem teď potkala v zahradách?
Možná jeho jméno začínalo na písmeno Z... Nebo S? Já nevim... Pak se zeptám Mii.

Lehla jsem si tedy na postel, protože mi taky nic jiného nezbývalo na zabavení.
Zavřela jsem oči, a vychutnávala si to ticho. Bylo klidné, ale i nahánějíc mráz po zádech.
Snažila jsem se v klidu plavit po vlně mých myšlenek, ale vždy mě zavedly k tomu červenoočkovy.
Červený oči.... Takže to bude asi jeden z bratrů. Neviděla jsem člověka s červenýmy kukadly.
Bílé vlasy... Žádný z bratrů nemá tak světlé vlasy jako on.
Hmm...

Když jsem se v myšlenkách začala ztrácet, pomalu se mi zavřela oční víčka.

***

Probrala jsem se, a rychle se vyhrabala na nohy. Podívala jsem se na postel. Doufala jsem, že tam nikdo nebude. A taky nebyl.
Úlevně jsem si oddychla a protáhla se.
Promnula jsem si oči a rozhodla se jít za Miou, a zeptat se, co to je za rudoočka kterèho jsem potkala v zahradě.

Otevřela jsem dveře, a proklouzla na chodbu. Byla docela zima a já se oklepala.
Prošla jsem chodbou až ke dveřím od Mii pokoje.

,,Mio?" zaklepala jsem. Nečekala jsem ani minutu a už mi otevřela.

,,Naomi! No sláva! Kde je ti konec? Propásla jsi oběd a já už myslela že je po tobě, ale ty si kliďánko pochrupuješ ve svím pokojíčku..." parodovala mě.

,,Nech toho..." ťukla jsem ji ze srandy do čela. ,,Ještě jsem si pořádně nezvykla na noční režim. A ty vypadáš v lepší náladě..." pohladila jsem ji po rameni a ona mi uhla abych mohla projít do pokoje.

,,Pojď dál... A jo. Jsem v celku odpočatá a plná energie." zavřela dveře, když jsem prošla.

,,Chci se tě na něco zeptat." otočila jsem se na ni.

,,Poslouchám." posadila se na postel, a rukou poklepala na volné místo vedle ní.

,,V zahradě jsem potkala nejspíš jednoho z bratrů..." řekla jsem nejistě. ,,Měl bílé vlasy a rudé oči."

,,To je Subaru." řekla a nad tím jménem zakroutila hlavou.
Tak takhle se jmenuje... Blesklo mi hlavou.

,,O něm si mi nic neřekla." přimračila jsem se. Nemám jí to za zlé, ale nevím co je tady tendleten zač a co dokáže provést...

,,No... Promiň... Nějak mi vypadl z hlavy a... Moc ho nevidím. Hlavně v autě když jedeme do a ze školy. Plus někdy na večeřích." přiznala omluvně.

,,V poho. Řekni mi o něm něco." posadila jsem se do tureckého sedu.
Přikývla.

,,Subaru je vlastně nejmladší z bratrů. Nemá žádného vlastního sourozence a je mu šestnáct.
Je dost sotářský a poměrně agresivní a-"

,,To už vím.." skočila jsem ji do řeči.

,,Snad si ho-"

,,Nenasrala? Dalo by se říct že možná trošičku jo..." usmála jsem se jak nějakej psychouš.
Teď jsem si vzpoměla na toho idiota s medvědem. Do prdele! Nesmím se mu začít podobat! NESMÍM!

,,A seš možná v hajzlu, pokud na to tedy nezapomene... Jinak nemá žádné koníčky a nejčastěji je zalezlí v zahradách či ve svém pokoji... Víc o něm fakt nevím, nikdy jsem s ním moc nemluvila a krev si ode mne vzal jen jednou a navíc jen trochu..." dopověděla.

,,Hmmm...." zamyslela jsem se.

,,Co hmm?" povytáhla zvídavě obočí.

,,Ale nic...." mávla jsem rukou. ,,Jen bych asi něco snědla." nevinně jsem se zašklebila.

,,Tak jdu s tebou. Nemám co dělat." 'seskočila' z postele a čekala na mě.

,,Tak ok... Počkám tu na tebe až mi to přineseš." zazubila jsem se jak magor.

,,Tak to ne!"

,,Tak to jo!" rozvalila jsem se na posteli.

,,Eee... Nechci nic říkat. Ale teď jsi jak Shu..." zachichotala se.

,,COŽE?! Tak to ne! Tomu blbovi se nepodovám ani zamák...!" vyskočila jsem na nohy do pozoru.

,,Tak se mi líbíš... A už pojď, nebo tu vystojím důlek..." vydala se ke dveřím a já za ní.

V kuchyni nebyl nikdo a to se mi hodilo.
Mia se vyhoupla na linku a já přešla k lednici.
Něco málo jsem z ní vylovila, a poprosila Miu, ať mi postavý vodu na kafe.
Ještě jsem trochu ospalá a chci nabýt trochu energie, abych znova neusnula.