Za Železnou Branou [FF DL]

7.

Po tom, co mi Mia pověděla, jsem byla radostí, ale i smutkem a vzteky bez sebe.
Následující hodinu mi řekla podrobnosti a pěkné chvilky, co spolu zažili.
Nemyslete si, že mi vykecala i aktivity co dělali v posteli! To fakt ne! Toho jsem se jen tak tak vyvarovala...
Ale řekla mi, že ty sluchátka má od něj, a že byla jeho nejoblíbenější.

Mia byla z toho, že to všechno bylo z ní venku, byla celjem vyklepaná. Tak jsem ji poslala ať si dá horkou vanu a modlí se, aby ji dnes ty přísavky obecmé nechali napokoji.

Ocitla jsem se v knihovně zase sama. Dočetla jsem jednu z hororových povýdek v knížce, a zvedla se.
Připadala jsem si, jako kdybych tu strávila v nepohodlném sedě věčnost. Nohy jsem měla jak zbité z prken a záda jak kdybych páteř měla ne z obratlí, ale ze železa nebo kamenů.
Protáhla jsem si tělo a nemotorně seběhla schody a pak rovnou z knihovny ven.

Proběhla jsem rychle chdbou a v pokoji jsem schovala knížku do police a vzala si bundu.
Vyšla jsem z pokoje a šla ven.
Nebo jsem to měla aspoň v plánu. Na rameni mi přistála čísi ruka.
Chňapla jsem neznámého za předloktí a přikrčila se. Pak s ohromným škubnutím jsem přes sebe přehodila dotyčného.
Přede mnou přistála ta červená palice.

,,Vy si nedáte pokoj, co?" řekla jsem, jako by mě to ani nepřekvapilo.
Ayato se zvedl. Asi bych řvala a nejspíš ho i zabila, kdyby jsme byly v mém pokoji.
Jenže nejsme, takže bohužel bude žít ještě nějakou tu chvilku.

,,Za co to bylo?" zasyčel. Já už od prvního okamžiku věděla, že my dva se nebudem mít moc v lásce.

,,Za to, že vůbec žiješ a chmatáš na mě. Ještě jednou a příště ti ty pracky urazim..." obešla jsem ho. Na to už nic neříkal.
Ještě jsem se otočila, a chtěla říct, ať Miu dnes nechá. Ale zmizel.

To byl jasný signál toho, že se mám jít podívat za Miou.
Rozběhla jsem se k jejímu pokoji a zběsile ťukala na dveře.
,,Mio? Mio! Sakra...!" vykašlala jsem se tedy na zdvořilost a vtrhla tam.
Mia nikde. Do prdele...

Vběhla jsem tedy do koupelny. A co tam nenajdu?
Miu v županu jak se snaží chránit před Ayatem.

,,Vyfič než ti vyškrábu oči a vyškubu vlasy!" křikla jsemod dveří.
,,Ty si fakt nedáš a nedáš pokoj, co?!"

Podíval se na mě a ušklíbl se. Pak se sklonil zpátky k Mie a tentokrát se mu podařilo se rychle zakousnout. A to mě vytočilo.
Napochodovala jsem k němu a chňapla ho za vlasy.
Nějak jsem ho od Mii odtrhla.

,,Sakra! Zbláznila ses?!" řval a chvilkama i syk bolestí.
Ignorovala jsem ho a dotáhla ho na chodbu.
Tam jsem ho vykopla z pokoje a ještě dodala: ,,Padej ty nenažranče, než si to rozmyslim a tu hlavu ti ukroutím!" zabouchla jsem dveře a zamkla je na dva západy.

Vrátila jsem se k Mie do koupelny. Seděla jak hromádka neštěstí uprostřed koupelny, držela si krk a při tom hlasitě oddychovala.

,,To je den todleto..." zastěžovala si, a pak zakašlala.

Popadlajsem první ručník, co mi přišel pod ruku, a namočila do studené vody. Přešla jsem k ní a mokrý ručník jí přitiskla ke krku. 
,,V pohodě?" naklonila jsem hlavu na stranu.

,,Jo... Jen to bylo rychlé a já se trošku lekla. I když... Mohla jsem to od Ayata čekat..." zašklebila se.

,,Hmm... Dnešek asi moc klidný nebude co?" podívala jsem se bedlivě na její tvář.

,,Oprava! Už není." zakřenila se.

,,Tak si dej tu vanu. A zamkni se v pokoji i v koupelně..." poplácala jsem ji po rameni a postavila se.

,,Ano mami." nastavila mi ruku, abych ji pomohla vstát.
Nad tou přezdívkou jsem se musela krátce zasmát.

Mia mě pak vyprovodila ven, a pak už jsem slyšela jen zamykání zámku, a líné kroky ke koupelně.
Povzdychla jsem si, a dala se taky do pohybu.

Sešla jsem ze schodů dolů a cestou si na sebe dávala bundu.
Otevřela jsem dveře a vykročila na překrásnou zahradu.

Nejvíce se mi tu zlouvají ty nádherné růže.
Jsou to vlastně moje oblíbené květiny. A díky mě jsme jich s maminkou měli plnou zahradu.
Docela mi ji to připomělo a já posmutněla.

Co asi teď dělá? Jak se tam má? Nestalo se něco u čeho bych měla být? Pomyslela jsem si a při tom se zadívala na zářivý měsíc s lehounkým odstínem modré.

Osvětlil celou zahradu, a já tak viděla na každý krok.
Rozešla jsem se k něčemu, co bylo za sídlem a připomínalo to les.
Vedla jím cestička, která byla osvětlená lampami které byly takové ty ze starší doby.
Mě se to osobně líbilo. A něco mě lákalo se tam podívat. Ale na tohle jsem srab.
Docela se tmy i bojím... Ale neví to nikdo. Ani máma. A lituju toho, že jsem se jí s takovíma věcma moc nesvěřovala.

Tak se tam někdy podívám s Miou.

Obrátila jsem se a rozešla se na druhou stranu zahrady. Už jsem se zmínila, jak tato zahrada je velká snad jak Tokio?
Ano, až tak velká a rozsáhlá mi připadá.

Zašla jsem do užší pěšinky mezi keři s bílími růžemi. Zadívala jsem se na pár růžiček co rostly u sebe. Byla nádherná. Neodolala jsem, a pravou ruku natáhla jedné z překrásných růží. Dlaní jsem ji jemně pohladila po okvětních lístcích.
Přičapla jsem si k ní, a nasála její vůni. Voněla krásně, a já si ji chtěla ihned utrhnout a odnést do pokoje. Ale to by pak stratila svou vůni a krásu do pár dnů.
A zahradník se o ně stará velmi dobře. A nejspíš by nadšený nebyl, kdybych si ji neohrabaně utrhla a odnesla někam pryč.

Neudělala jsem to, a raději se zvedla. No... nebyla bych to já, kdybych si něco neudělala.
Omylem jsem zavadila prstem o trn z jiné růže.

Vystřelila jsem do pozoru a okamžitě si prst přiložila k ústúm.
Jak to říct... Trn mě jen škrábl. Ale krev se mi ze škrábnutí valila hodně.

,,Sakra..." ulevila jsem si. Odtáhla jsem ukazováček od pusy a zadívala se na něj.
Škrábnutí mi vedlo od konce prstu, přes polštářek až na druhou stranu prstu ke kloubu co je blíž k dlani.
Docela to pálilo a štípalo. Tak jsem si řekla, že to tak stejně nechám. Nic to není a nějak štiplavou bolest překousnu.

Šla jsem tedy dál, až jem se dostala k širší cestě mezi stromy a růžemi.
Tavřela jsem oči, zaklonila hlavu, a vychutnávala si jemný výtr mezi vlasy, vůni rostlin a čisté přírody a zaposlouchala jsem se do zvuku cvrčků.
Byl to nádherný pocit. Cítila jsem se skoro jako osvobozená a odstřihnutá od všeho.
Jen já, a moje šedá mysl, která najednou byla bílá jako čerstvě padlý sníh.

Užívala jsem si ten pocit, a chtěla, aby mi zůstal navždy. Jenže to by mě nemohla chytit znovu realita

,,Kdo jsi a co tu chceš?"