Jump

-Apologize-

Ráno jsem vstala celá dolámaná, jelikož jsem nemohla najít polohu jak ležet, aniž by mě nebolela tvář. Bylo půl desáté ráno a já jsem se stejně cítila unavená. Protřela jsem si levé oko, jelikož to pravé mě bolelo. Přešla jsem k zrcadlu a málem se sama sebe zalekla.

,,Pěkný." uchechtla jsem se a zkoumala modřinu pod mým okem. Sahala od dolního víčka až k pravému koutku úst. Tak takhle do práce nemůžu.

Odešla jsem do sprchy, kde jsem se osprchovala a rozčesala si vlasy. Stáhla jsem si je do vysokého culíku a šla se převléct. Černé tílko a černé tepláky, co jsem vybrala ze skříně, jsem hodila na postel, abych se do nich potom oblékla. Navlékla jsem si spodní prádlo a pak nachystané věci. Ze stolečku jsem vzala telefon a zavolala Richardovi po cestě do kuchyně. 

,,Kate?" nezněl moc vesele. 

,,Omlouvám se, ale tenhle týden nepřijdu do práce. Mám nějakou střevní chřipku." vymyslela jsem si rychle a prošla kolem pěti páru očí, co se rozvalovaly u televize. 

,,A jak si to jako představuješ?!" zařval a já div neohluchla.

,,Tak já tedy přijdu a budu řešit případy v kabince na záchodě, ano?" nasadila jsem ironický hlas a Richard začal něco mrmlat.

,,Tak ve středu. Pošlu ti na email případy, na které se do té doby podíváš!" zakřičel a položil to. Chtěla jsem přijít v pondělí, ale když řekl že ve středu, tak tedy ve středu. Mě to nevadí. Z lednice jsem vytáhla mléko a nalila ho do misky, kde jsem následně nasypala několik cereálií. V tichosti jsem jedla a projížděla sociální sítě. Prázdnou misku jsem dala do myčky a telefon si strčila do kapsy. 

,,Kam jdeš?" zastavil mě Liamův hlas z obýváku. Neochotně jsem sešla ty tři schody, co jsem stihla vyjít a opřela se o futra obýváku.

,,Do pracovny." založila jsem si ruce na hrudi. Všechny pohledy zkoumaly s lítostí mou modřinu. ,,Ještě něco?" nadzvedla jsem obočí, jelikož mi jejich pohledy nebyly příjemné a měla jsem práci. Liam si odkašlal a dloubl loktem do Zayna, který rychle zamrkal, jakoby se probudil z hypnózy a postavil se z gauče.

,,Kate." šeptl a poškrábal se na zátylku. ,,Omlouvám se za to, co jsem ti způsobil. Nevěděl jsem, co dělám." zrak upíral do podlahy pod námi a ani jednou se na mě nepodíval. Tohle není omluva. 

,,Jdu pracovat. Kdyby jste chtěl zase někdo odejít, tak mě na to laskavě upozorněte." odpíchla jsem se od futer a otočila se. 

,,Odpouštíš mi?" podívala jsem se na Zayna, který se na mě konečně podíval. 

,,Slyšeli jste něco?" zatvářila jsem se nechápavě a projela očima celou místnost. ,,Já ne." mykla jsem rameny a odešla do patra. Zavřela jsem za sebou dveře a usadila se do černého koženého křesla, které je za tmavě hnědým mohutným stolem. Za sebou jsem měla velké okno s výhledem na zahradu. Položila jsem na stůl svůj notebook a otevřela Email s případy, na které se mám podívat.

///

Po dvou hodinách práce jsem už měla dost. Zvedla jsem se z křesla a protáhla se. Jelikož bylo dvanáct, tak jsem šla dělat oběd. Procházela jsem kolem obýváku a všimla si, že kluci se ještě ani nehnuli z místa. Tedy až na jednoho.

,,Kde je zase Zayn?" povzdechla jsem si když jsem ho nikde neviděla.

,,Někde v patře." ukázal prstem Niall do stropu a neodtrhl zrak od nějakého filmu, co běžel v televizi. Odešla jsem do kuchyně, kde jsem začala dělat boloňské špagety. 

///

,,Oběd!" zavolala jsem do obýváku. Odpovědí mi byl dusot, který by se dal přirovnat ke stádu koní. 

,,Běžte pro Zayna." zamračila jsem se na ně, když si sedli ke stolu a začali se cpát. Jelikož se nikdo nezvedl od stolu, aby pro něho došel, zbylo to na mě. S otráveným povzdechem jsem se postavila pod schody. 

,,Zayne!" zařvala jsem do patra. Nic. Zkusila jsem to ještě dvakrát ale stále nic. 

,,To si dělá srandu." zavrčela jsem a vyšla schody do patra.

,,Zayne oka-" otevřela jsem dveře do jeho pokoje a zmlkla, jelikož tu nebyl. Z posilovny se ozývala nějaká hudba a tak jsem zamířila tam. Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na Zayna, který si vesele čmáral po zdi. Nemohla jsem vidět, co kreslí, jelikož jsem stála hned u zdi, na kterou maloval. Byl tak soustředěný, že si ani nevšiml, že jsem přišla. Měl na sobě černé tepláky, čepici a černé tílko. Měl odhalené ruce a já si prohlížela jeho tetování. Měl jich tam spoustu a mě šli oči kolem. Když jsem se přistihla, že na něho zírám, zamračila jsem se sama nad sebou a odvrátila zrak. 

,,Zayne je oběd." odkašlala jsem si a on ke mě otočil hlavou.

,,Jo už jdu. Jen poslední tah." řekl zamyšleně a ještě něco dočmáral a nakonec odstoupil od zdi. Přeskakoval pohledem mezi mnou a zdí a kousal si spodní ret.

,,Co je?" nevydržela jsem to a zeptala se.

,,Jen koukám, jestli se mi to povedlo." uchechtl se a já se nechápavě odpíchla od zdi a udělala pár kroků k němu. Otočila jsem se ke zdi a brada mi spadla až na zem.

Přes celou stěnu byl můj portrét. Byla jsem na něm od pasu nahoru. Měla jsem své boxerské rukavice. Jednu ruku jsem měla u obličeje nachystanou na další ránu a tou druhou jsem udeřila do pytle. Měla jsem culík a zachytil i všechny prameny vlasů které v culíku nedržely a byly kolem obličeje. Nevím, jak se mu to povedlo, ale byl tam dokonale zaznamenán i můj nepatrný úsměv. Oči vypadaly jako živé. Všechno to bylo do detailu propracované. Každá křivka, každý vlas, každá řasa. Prostě všechno. Ani nevím, jak dlouho jsem na to zírala. 

,,Povedlo?" vyrušil mě Zayn z mého rozplývání. 

,,Je to dokonalé." šeptla jsem a přišla blíž ke zdi abych si to mohla prohlédnou ještě víc z blízka. Aniž bych si to uvědomila, měla jsem na tváři obrovský úsměv, který jsem už dlouho schovávala. ,,Proč?" otočila jsem se na Zayna, který si utíral zabarvené ruce do hadříku.

,,Chtěl jsem se ti omluvit." šeptl provinile a podíval se mi hluboko do očí. ,,Opravdu mě to mrzí." svěsil ramena a já si povzdychla. Otočila jsem se na tu malbu a pak zpátky na Zayna.

,,Omluva se přijímá." pousmála jsem se. 

,,Máš krásný úsměv." poznamenal Zayn. 

,,Je oběd." řekla jsem rychle a doslova utekla z místnosti.