Jump

-Dinner-

,,Kde je?" ozval se mužský hlas za dveřmi pokoje, ve kterém mě drželi. Byl šedý, měl tu gauč, stoličku a umyvadlo. Jedno okno které bylo zabezpečeno mřížemi, takže má šance na útěk byla nulová. 

,,Vevnitř." opět ten hrubý hlas z kterého mi přejel mráz po zádech. Seděla jsem na gauči se založenýma rukama a svůj zrak upírala z okna. Dveře se sice otevřely a někdo vešel, ale já se na tu osobu nepodívala. 

,,Jdeme." chytl mě za paži a táhl ze dveří. 

,,Umím chodit." vyškubla jsem se mu a šla vedle něho. Bylo to tady jako bludiště chodeb a pokojů. Za necelých pět minut chůze jsme se dostali do jídelny. Zdi byly tmavě rudé, podlaha byla z tmavě hnědého dřeva stejně jako velký stůl uprostřed místnosti. Bylo zde deset židlí. Čtyři a čtyři po stranách a jedna a jedna na každém konci stolu. Na stole byl tmavě vínový ubrus a svícen. Ze stropu visel lustr, který slabě osvětloval místnost. 

,,Posaď se." vzhlédla jsem očima k druhému konci stolu a uviděla ho. Niklause jsem už párkrát viděla, no nikdy jsem s nim nemluvila. A proč taky že. Je to boss mafie, která nás nemá ráda. Sice s námi občas spolupracují a nejsou to naši největší nepřátelé ale nikdy nevíte. Jeho modré oči mě pozorovaly jako lovnou zvěř a na tváři měl sebejistý úšklebek. Jeho svalnatá levá ruka byla položena na stole a druhou mě vybízel, abych se posadila na židli, která byla vedle mě. S povzdechem jsem se usadila na židli a podívala se na něho. Každý jsme seděli na druhém konci stolu, no i tak jsem měla pocit, že tahle vzdálenost je malá. Svou ruku zvedl ke svým hnědým, gelem upraveným, vlasům a lehce si je prohrábl. Málem jsem vyskočila ze židle, když dvakrát zatleskal. Poplašeně jsem se na něj podívala. Jeho sebejistý úšklebek nahradil pobavený úsměv. Chtěl něco říct, ale nestihl to, protože se otevřely dveře a vešly dvě služebné s jídlem. Jedna přede mě postavila talíř s bramborami a lososem a ta druhá mi do skleničky nalila červené víno. To samé pak zopakovaly u Niklause. Pak beze slova zmizely.

,,Dobrou chuť." kývl na mě a vzal ze stolu stříbrný příbor. 

,,Proč tu jsem?" snažila jsem se znít sebevědomě jako vždy, ale myšlenka že mě může kdykoliv zabít, mě znepokojovala. 

,,Přece jsi sama řekla, že Malik je jen pěšák a ty jsi ta, co to vede. Musíme si vyřídit účty." uchopil skleněnou sklenici s vínem a napil se. 

,,Běžně bereš lidi na oběd před tím, než je zabiješ?" ušklíbla jsem se a opřela se do polstrovaného opěradla židle. 

,,Toto je večeře, má drahá." opravil mě a já se zamračila nad jeho oslovením. 

,,Co po mně tedy chceš?" kousla jsem se do vnitřní strany líčka a pozorovala každý jeho pohyb. 

,,Chci vrátit ty kontejnery, maličká." událost s kontejnery je stará už víc jak měsíc. Pochybuji, že je kluci ještě někde schovávají. 

,,Co když ti řeknu, že už je nemám?" prstem jsem obkroužila celý povrch skleničky a pak se napila. 

,,Nevadí. Sice jsem přišel o 2 milióny liber, ale mé konto to nějak nepoškodí." jeho lhostejný hlas mi způsoboval zmatek v hlavě.

,,Proč tady jsem, když ti je jedno, jestli ty kontejnery dostaneš, nebo ne?" probodla jsem ho pohledem. Celá tahle situace se mi nezdála. 

,,Nerad večeřím sám." zahrával si se mnou a já to moc dobře věděla. 

,,Řekni." zastavil se v půlce pohybu a vpil se svýma očima do těch mých. ,,Jak jsi věděla, kdy přivezou mé kontejnery?" chytil mě do pasti. 

,,Ehm. Podplatila jsem správce přístavu." řekla jsem první věc, co mě napadla a opět se napila ze sklenice. 

,,Jak jsi odvezla kontejnery?" tahle hra se mi nelíbí. 

,,Nákladní auta." vyslovila jsem to, jakoby to byla ta nejjasnější věc. 

,,Lež. Mé kontejnery zmizely spolu i s lodí. Žádné nákladní auta tam nebyly. Ty neřídíš Zayna." zasmál se tiše. ,,To Zayn řídí tebe. Riskoval tvůj život za svůj" šeptl jakoby sám pro sebe. 

,,Co? Ne-" nenechal mě doříct. 

,,Pšš." přiložil si prst na ústa a pobaveně se usmál. ,,Nechám tě jít pod podmínkou, že mi nebudeš už lhát." vstal ze židle a přišel ke mně blíž. 

,,Cože mě necháš?" vstala jsem taky a podívala se do jeho očí, které byly ode mě vzdáleny asi dva metry. 

,,Nechám tě jít. Nebo by jsi byla snad radši, kdybych tě zabil?" musel se velmi bavit mou nechápavostí. 

,,Ne!" vykřikla jsem. 

,,A půjdeš se mnou na ples. Tak zní mé podmínky." nevěřícně jsem pozorovala osobu přede mnou a nevěřila vlastním uším. 

,,A co Zayn a ostatní?" podívala jsem se na špičky svých bot. 

,,Nechám je žít. Neboj maličká. Ale jen pod podmínkou, že si je zkrotíš a už mi nebudou nic krást." cvrnkl mi do nosu. Letmo jsem přikývla. ,,Byla by tě škoda." nahnul se k mému uchu a zašeptal. Pak se zase odtáhl a pohladil mě po vlasech. V životě jsem tak zmatená nebyla. ,,Běž mě čekat ven, hned přijdu." otočil se a odešel. Rozešla jsem se ke dveřím, na které ukázal a otevřela je. Ovál mě studený vánek Londýnského počasí a já se koukla na nebe. Bylo zataženo a vypadalo to, že bude každou chvíli pršet. 

,,Hej!" zařval někdo z domu a já se otočila. ,,Kam si myslíš, že jdeš?" ocitl se přede mnou ten samý chlap, který mě i předtím odvedl z Nando's. 

,,Domů. Nikla-" nestihla jsem doříct a ocitla se na zemi.