Jump

-Tears-

V jeho očích se leskl hněv. Jeho svaly byly napjaté a čelist měl stisknutou silně k sobě. 

,,Klausi, jsme na plese, pojďme tančit." zatáhla jsem ho za rukáv. Jindy bych to neudělala, ale vypadal, že ji opravdu najde a před očima všech ji vykuchá. 

,,Omlouvám se, maličká." pousmál se a nastavil mi ruku. Kousla jsem se do rtu a zhluboka se nadechla, než jsem svou ruku vložila do té jeho. Otevřel dveře a my se ocitli zpět v sálu. Klaus mě vedl doprostřed, kde se následně zastavil a otočil se ke mě. Jednou rukou mě stále držel za tu mou a tu druhou položil lehce na můj bok. Vzhlédla jsem k němu a opatrně položila svou druhou ruku na jeho rameno. 

,,Netančíš zrovna nejhůř." zasmál se po chvíli a tím prolomil ticho, které mezi námi vládlo. 

,,Proč to všechno?" už déle jsem to nevydržela a zeptala se.

,,Co tím myslíš?" rozhlédl se kolem nás a pak svůj zrak vrátil zpátky na mě.

,,Proč jsi mě pozval na ples? Proč ta večeře? Proč ty dárky? Proč se ke mě takhle chováš?" chrlila jsem jednu otázku přes druhou, dokud mě nevyrušil jeho smích. 

,,Okouzlila jsi mě." mykl jemně rameny a zastavil se. Spustila jsem ruce podél těla a nechápavě na něj koukala. ,,Pojď." chytl mě opět za ruku a vedl k zahradě vzadu. Prošli jsme dveřmi a ocitli se v zahradě, která byla dokonale vyzdobená. Stromy a keře byly pečlivě zastřižené a ozdobené světýlky. Uprostřed byla fontána s křišťálově čistou vodou a kousek od ní dřevěná lavička. Překvapivě tu nikdo nebyl. Sedli jsme si na lavičku a já čekala na vysvětlení. ,,Vždy když jsme měli nějakou schůzku, tak jsi tam stála. Povrchní, obávaná a přitom tak křehká Kate. Zavadila jsi o mě pohledem tak dvakrát, ale já tě sledoval neustále. Byla jsi okouzlující. Tak jiná." poslední větu zašeptal a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Jeho dotek byl příjemný a já měla co dělat, abych se neroztopila. Popletl mi hlavu. Nechápu, co to se mnou je. 

,,Zajdu si pro šátek" doslova jsem vyskočila z lavičky a opustila zahradu. Vešla jsem do salónku, kde jsme byli předtím a vzala z gauče černý hedvábný šátek. Ještě chvíli jsem se procházela po místnosti, než jsem se odhodlala jít zpátky za ním. Celou dobu jsem se usmívala jako nějaká středoškolačka. Vešla jsem na zahradu a uviděla něco, co jsem nečekala. Tedy aspoň ne po tom, co mi před necelými 10 minutami řekl. Stál u fontány s Camille. Byli na sebe nalepení a jejich rty se o sebe dravě třely. Pocítila jsem mírné bodnutí v hrudi a projel mnou odporný pocit bolesti. Jakmile jsem se vzpamatovala, otočila jsem se a proběhla sálem ven, kde jsem si stopla taxi. 

,,Jsme tady slečno" usmála se na mě paní, která řídila taxi. S poděkováním jsem ji zaplatila a opustila taxi. Zastavila mi stejně jako Niklaus, když mě minule vezl 'domů'. Obtočila jsem si kolem sebe šátek a vydala se po lesní cestě do vily. U brány jsem se zastavila a změnila kód brány. Pak jsem se konečně dostala k hlavním dveřím, které jsem prudce otevřela a vpadla do domu jak velká voda. 

,,Kate." Niallův veselý hlas se ozýval z obýváku. 

,,Ano?" vešla jsem dovnitř a odhodila svůj šátek na stoleček vedle sebe. 

,,Jsi doma brzo." podotkl Liam.

,,Jaké to bylo?" otočil se na mě Niall a podepřel si hlavu dlaněmi a vypadal jako malé dítě, co čeká na pohádku. Ale tohle není pohádka a já nejsem princezna, do které se princ zamiluje a ona do něho. V pohádkách je všechno tak krásně lehké. Do někoho se zamilujete a už spolu budete navždy. Jsem do Klause zamilovaná? Ne. To není možné. Stále před sebou vidím jeho pronikavě modré oči. A pak vidím jeho a Camille. Pozval mě tam, jen aby si něco dokázal? Jen aby mi dokázal, že nejsem z kamene? Ale jak se mu povedlo tak rychle mi zamotat hlavu? ,,Kate? Jsi v pohodě?" na mém rameni přistála jemně něčí ruka. Zatřepala jsem hlavou a podívala se na Nialla. Viděla jsem mírně rozmazaně. 

,,Co?" šeptla jsem a rychle zamrkala.

,,Proč brečíš? Co se stalo?" po téhle větě má ruka vystřelila k mému líčku. Pocítila jsem mokré cestičky pod mýma očima. Já a slzy? To nejde dohromady.