Jump

-Never-

Už týden ležím v posteli a doslova umírám nudou. Mou jedinou zábavou jsou filmy a knihy, kterých už mám ale plné zuby. Nikdo mi nechce dovolit vstát, abych si nepovolila stehy. 

,,Tohle polehávání mě zabije." povzdechla jsem si a opatrně vstala. Chvíli se mi motala hlava, protože moje tělo není zvyklé být v této poloze, ale po chvíli se to uklidnilo a já šla do kuchyně. Všude vládlo nezvyklé ticho a já začala mít pocit, že jsem tu sama. Tedy do té doby než jsem za sebou uslyšela hlasité odkašlání. 

,,Co si myslíš, že tady děláš?" založil si Zayn ruce v bok a naštvaně se na mě díval. 

,,Mám hlad." mykla jsem rameny a vytáhla z ledničky jogurt. 

,,Máš zvonit." napomenul mě jako malé dítě a já protočila očima.

,,Jak se cítíš?" sedl si ke mně Niall.

,,Dobře." řekla jsem popravdě. Stehy jsem skoro necítila a nic mě nebolelo. ,,Půjdu se ven projít" oznámila jsem a zvedla se od stolu. 

,,Nikam nejdeš. Máš odpočívat." zamezil mi Zayn cestu. 

,,Dobře. Tak já zavolám Crisovi." vzala jsem do ruky telefon a dělala, že vytáčím Crise. ,,Ahoj Crisi....Ne všechno v pohodě....Jasně....Můžu se jít na chvíli projít, že jo?......Jo, Zayn vyvádí....Jasně, budu se šetřit....Tak zatím." dokončila jsem svůj monolog a usmála se vítězně na Zayna. ,,Můžu jít." zamávala jsem mu mobilem před obličejem a šla do pokoje, kde jsem se převlékla do černých džín a bílého tílka. 

,,Budeš na sebe dávat pozor." zvedl výstražně Zayn prst. 

,,Jo." protočila jsem opět oči. Už mi lezl na nervy.

,,Nemá jít někdo s tebou?" zeptal se Liam. 

,,Ne. Já to zvládnu." oblékla jsem si černou koženou bundu a vyšla ze dveří. 

,,Brzo se vrať!" zavolal na mě ještě Zayn. 

Jakmile jsem opustila pozemek, pocítila jsem obrovskou úlevu. Konečně jsem byla sama. Procházela jsem se po lesních cestičkách a užívala si ten dokonalý klid, dokud se za mnou neozval nějaký šum. Bleskově jsem se otočila, čehož jsem vzápětí litovala, protože mi škublo v břiše. 

,,Haló?" zakřičela jsem. 

,,Už jsem myslel, že tě nikdy neuvidím." vyšel zpoza stromu a pousmál se.

,,Co tu děláš Klausi?" otráveně jsem se na něj podívala.

,,Chci vědět, proč mi nezvedáš telefon, neodepisuješ na mé zprávy a zcela mě ignoruješ." založil si ruce na hrudi a udělal pár kroků ke mně. 

,,Do toho ti nic není. Byla chyba s tebou někam jít." poslední větu jsem spíše šeptla, ale on ji přesto slyšel. 

,,Co se stalo? Proč ses za mnou nevrátila?" natáhl ke mně ruku a chtěl mě pohladil, ale já se uhnula.

,,Ty jsi chtěl abych se vrátila? No vypadal jsi docela dost zaměstnaný Camille." ušklíbla jsem se a rozešla se zpátky k domu. 

,,Tak o tohle ti jde? O Camille?" doběhl mě a podíval se na mě pobaveným pohledem. 

,,Nech mě na pokoji Klausi." odsekla jsem mu.

,,Ona se na mě vrhla. Musíš mi věřit" zatarasil mi cestu svým tělem. 

,,Ne! Já ti nemusím věřit! Viděla jsem, co jsem viděla a to mi stačilo!" začala jsem na něj křičet a ani nevím proč.

,,Musíš mi věřit!" zakřičel nazpátek, chytil mě za paže a zatřásl se mnou.

,,Okamžitě mě pusť a nech mě jít! Jsi ubožák!" cítila jsem silný tlak v břiše. Tohle není dobré. 

,,Fajn!" pustil mě a jemně do mě žďuchl. Já to neustála a spadla na zadek. On se ke mně otočil zády a chystal se odejít. ,,Ale aby jsi věděla, tak jsem měl celý večer oči jen pro tebe. Mrzelo mě, když jsi zmizela a trápil jsem se tím, že mě ignoruješ. Ale to už je pryč. Měj se, jak chceš." 

,,Klausi." šeptla jsem. Moje bílé tílko se začalo zbarvovat do ruda a bolest začala pulzovat celým mým tělem. Klečela jsem v jehličí, skrčená a tlačila si na tílko. 

,,Co je!?" vykřikl a otočil se na mě. ,,Proboha." zhrozil se a klekl si ke mně. 

,,Musíš mi pomoct dostat se do domu." mé oči se začaly plnit slzami. 

,,Dobře. Chyť se mě." dal mi mé ruce kolem svého krku a zvedl se se mnou. Chytl mě do náruče a spěchal k domu. ,,Jestli se mě budeš tak křečovitě držet tak, mě udusíš a do domu nedojde ani jeden z nás." snažil se odlehčit atmosféru. 

,,Promiň." špitla jsem. Měla jsem hlavu zabořenou do jeho krku a snažila se nevydat ani hlásku.

,,Jestli chceš, tak ty slzy můžeš pustit ven, já se ti smát nebudu." 

,,Já nebrečím. Nikdy." dala jsem zvlášť důraz na slovo nikdy. 

,,Dobře. Jak jsi na tom?" na jeho otázku jsem jen bolestivě zakňučela. ,,Už tam budeme maličká." dal mi pusu do vlasů a já se i přes všechnu bolest pousmála.