Píseň plamene (Avatar FF)

Prolog

Stála jsem před válečnou síní a spolu s bratrem jsem se zasněně hleděla na zdobené dvoukřídlé dveře, jimž dominoval obří symbol národa ohně.

,,Nepustili mě tam, Mairo," povzdechl si zklamaně a dál hleděl na dveře, jakoby je mohl otevřít pouhou myšlenkou.

,,Tak ráda bych věděla, co tam otec s generáli a těmi ostatními řeší, Zuko," prohlásila jsem zamyšleně, po očku sledujíc bratra. Jeho tvář zdobil zasněný výraz, když přikývl a opět se pousmál.

,,Jednou tam budu s otcem taky sedět a budu pro náš národ dobívat území. Jako strýc Iroh," snil a jeho obdiv k otci a strýci v tu chvíli doslova pulzoval životem, stejně jako naše snění.

,,Jednou jistě, Zuko," ozvalo se zčista jasna zpoza našich zad. Známý hlas se linul k našim uším a jejich význam jim podivně lahodil. Tak nějak jsem k Zukovi vždy chovala hlubší sympatie, než k většině členů naši rodiny a jeho štěstí bylo i mým, takže i kdyby se na válečnou poradu čistě náhodou dostal jen on, přála bych mu to.

On byl totiž můj velký bratr a já jsem k němu hořela silnou sourozeneckou láskou a tak nebylo divu, že jsem si ho s hrdostí představila po pravici našeho vznešeného otce, jak společně šíří moudrost a nadřazenost národa ohně.

,,Chtěl jsem se podívat dovnitř, ale nechtějí mě pustit," postěžoval si bratr rozmrzele.

Strýček nám věnoval laskavý úsměv, avšak poté se zaměřil jen na bratra, přičemž se na chvíli zamyslel.

,,Věř mi, není o co stát," odvětilil chlácholivě.

,,Ale já mám jednou vládnout našemu národu, neměl bych se tedy už začít něčemu učit," hájil se bratr s takovou vervou, že jsem napůl čekala, že se stráž rozestoupí a vpustí jej.

,,Tak pojď, ale musíš jen poslouchat, princi Zuko. Tihle staříci jsou hodně citliví," svolil vlídně, načež se jmenovaný vidal jeho směrem.

,,Zuko," zvolala jsem. ,,Budu v pokoji." Aniž bych se zbavila toho štěstí za Zuka, ucítila jsem kdesy na své kůži osten šípu žárlivosti. Ostrý,  právě nabroušený mi přejížděl po pokožce. Ani ona sourozenecká láska nedokázala zahnat fakt, že to Zuko se směl porady zůčastnit, nikoli já. A to jsem si ještě před chvílí myslela, jaké mu přeju štěstí.

,,I ty pojď, Mairo. Jste děti pána ohně, potencionální dědici trůnu, mohli byste vědět, jak fungují tyhle válečné porady," pokynul mi, načež mé tělo polila vlna téměř neovladatelné radosti, když jsem se s co největší důstojností přidala k té malé výpravě.

,,Děkuji, strýčku," vydechla jsem vděčně.

Všichni tři jsme si sedli vedle strýčka. Připravená držet se jeho pokynů jsem se lehce poklonila otci, jenž na nás upřel svůj uhrančivý pohled. Jistě jsme ho svou přítomností překvapili, jestli mohu uvažovat i o potěšení jsem však netušila, ovšem to nebylo nic zvláštního.

,,Princezno Mairo," oslovil mě s lehkým úsměvem. Přestože jsem byla šťastná, že na mě promluvil, cítila jsem smutek, že na Zuka téměř ani nepohlédl.

,,Pojď, posaď se vedle mě," rukou ukázal na svou pravou stranu a já jsem měla opravdu co dělat, abych neotevřela pusu dokořán a zachovala si svou důstojnost. Již jsem nemyslela na nic jiného, jen na tu nesmírnou čest, sedět vedle otce, po jeho pravici.

Nedokázala jsem s jistotou říct, zda jsem dokázala z tváře sejmout dychtivost, radost a ponechat venku jen pýchu, jenž mou mysl zachvátila stejnou měrou, jako ty dvě zmíněné emoce.