Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 2.

,,Buďte důsledná, Princezno," dolehl k mým uším klidný, tichý hlas mého mistra, jenž mě s hrdě vztyčenou hlavou bedlivě sledoval, přičemž občas spokojeně přikývl, když se mi něco vyvedlo.

,,Ještě málo a můžeme říci, že jste bravůrně zvládla pátou mistrovskou sestavu," pokračoval.

Třebaže jsem už nemohla, tímhle mě motivoval. Už jen málo a je to. Musím být lepší než Azula. Prostě musím! Otec na mě bude jednou hrdý, budu jeho pravá ruka, slibovala jsem si.

Znovu jsem začala. Představila jsem si své cíle, nahromadila jsem nesmírnou odhodlanost, přičemž jsem vytvořený blesk nasměrovala ven z těla, přímo na cíl, jenž se pod jeho silou rozletěl na tisíce malých kousků.

Pohlédla jsem na mistra, jenž znovu spokojeně pokýval hlavou. Rozešel se ke mě, přeměřujíc si mě vědoucným pohledem.

,,Máte sílu a odhodlání, Princezno Mairo, k dokonalosti Vám chybí už jen umění nežárlit na své sourozence."

Na chvíli mě jeho slova zmátla, avšak potom už jsem nasadila jen tvrdý pohled.

,,Na Azulu nežárlím, mistře. Jen ji ukazuji, kde je její místo coby mladší sestry," vysvětlovala jsem tónem, jenž nepřipouštěl sebemenší odpor a starého muže jsem div nezabila pohledem.

Z toho rozpoložení mě probral až jeho přidušený výkřik, jenž mě donutil se na něj plně zaměřit.

,,Co se děje?" Vyhrkla jsem, rozhlížejíc se kolem dokola, jestli náhodou neuvidím důvod, proč tak křičel. K mé samé úlevě jsem však nikde neviděla ani živáčka.

,,Vy máte schopnost pálit svůj cíl zevnitř. Nejenže umíte vznítit oheň v sobě a následně jej použít. Umíte to i v ostatních bitostech," vydechl udiveně a odmlčel se. ,,Tu schopnost nikdo neviděl už alespoň tisíc let. Vždy ji mívají jen ti nejsilnější vládci."

Slyšela jsem v jeho hlase úctu a obdiv. Téměř tu samou, se kterou mluvil s otcem a já jsem mezitím přemýšlela, jak moc jsem vyjímečná. Konečně budu vynikat nad Azulou alespoň v ovládání ohně. Pod tímhle příslibem jsem tu schopnost s nadšením uvítala, avšak nepochybovala jsem, že toho bude chtít otec nějak využít. Rozhodla jsem se však, že si s tím zatím nebudu lámat hlavu. Stejně bych nic reálného  nevymyslela.

,,Váš otec bude nepochybně potěšen, že právě jeho vznešená dcera má takovou schopnost," pochvaloval si a dokonce se ani nesnažil skrývat jak ho těší, že ji ve mě on sám objevil a udělá tím Pánu ohně nesmírnou radost.

,,O tom nepochybuji. Jistě bude šťastný, když mu to sdělíte právě vy, mistře," neodpustila jsem si kousavou poznámku, načež jsem udělala pár kroků k nedaleké lavičce s prostým úmyslem se posadit. Byla úleva si po třech a půl hodinách konečně sednout a poskytnout úlevu namoženým nohám. Třebaže jsem v tu chvíli vnímala úlevu, stále mi nedala spát ta schopnost. Jistě mě s ní bude čekat hodně příkoří, tím jsem si byla jistá.

,,Pro dnešek jste se toho myslím naučila více, než-li bylo v plánu. Proto už vám dávám volno,'' uznal, když už jsem chvíli seděla a mou odpovědí bylo pouhé kývnutí.

Kéžby se mnou byl Zuko, se kterým bych si o tom mohla v klidu a bezestrachu popovídat. On by o našem rozhovoru nikomu nepověděl, tím jsem si byla jistá. Další z důvodů, proč mi tolik chyběl. Jistě bych za ním hned běžela, ale za daných okolností jsem se rozhodla zůstat na lavičce. Ostatně kde jinde bych našla takový klid?

Jediné, co bylo po mistrově odchodu slyšet bylo cvrlikání ptáků provázené šuměním větru v korunách stromů. Bylo to opravdu krásné místo na odpočinek a na přemýšlení.