Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 20.

Teplo Zulanova těla, k němuž jsem se tiskla mi přinášelo zvláštní klid. Jeho oči na mě hleděly s něhou, jež mi lichotila snad víc, než otcova náklonost a upřednostňování před Azulou. Tenhle okamžik jsem nechtěla v žádnem případě kazit, ale někdo měl zřejmě jiné plány.

,,Mairo?" Oslovil mě zdráhavě a jeho pohled náhle zvážněl.
,,Řekni mi, co se to tady děje? Řekneš mi, že jsi byla vyslaná na misi důležitou pro národ ohně a potom se dostaneme k tvému bratrovi, kterého chcete dovést domů. Cožpak můžeš takhle ztrácet čas? Nebo je tohle snad ta mise?" vyhrkl nechápavě, přičemž jsem dokonale ztuhla a na mé srdce spadl velký balvan. Jako... Co mu v tu chvíli říct?! Zeptal se mě, když jsem byla úplně nepřipravena a víčka se mi začínala klížit únavou. Pochopitelně se dalo čekat, že se zeptá, ale ja jsem na to nemyslela. Nenašla jsem si chvíli času na to, aby mi hlavou prolítl logický fakt, že se můj... Uhm, asi přítel bude zajímat o něco, na čem pracuju. Za tohle si opravdu mohu pogratulovat.

,,Zulane, já..." Začala jsem váhavě a v rychlosti jsem začínala vymýšlet, jak budu asi pokračovat. Přece jen už jsem se tím šokem docela probrala a na spánek jsem už ani nepomyslela. Logicky.

,, Tahle mise... Je tu jeden fakt.... Proboha! Tak jo, jsem Princezna národa ohně." Ta slova jsem ze sebe soukala jako z chlupaté deky a pravda ze mě vylítla, ani jsem nevěděla jak a nejraději bych si za to nafackovala. Neměl vědět, kdo opravdu jsem. Náš vztah byl totiž jistě o něčem jiném, když si myslel, že jsem jen nějaká vojanda, nebo prostě dívka na misi. Nicméně nechat jej v nevědomosti jsem nechtěla jen z tohoto sobeckého důvodu, ale velkou roli zde hrál i fakt, že ta mise byla tajná.

, Ty se nesměješ?" Vyhrkl, upíraje na mě nevěřicný pohled. Možná nevěděl, jak reagovat, ale myslela jsem, že řekne něco chytřejšího. Smát jsem se fakt nehodlala. Proč taky, když jsem mu právě vyzradila něco, co neměl vědět?

,,Opravdu jsi dcera Pána ohně Ozaie?" ujišťoval se, oči vykulené. Jeho nedůvěra mě nepřekvapovala. Tu jsem svým způsobem mohla očekávat. Lidé z kolonii totiž neznali podobu vládcovi rodiny a pokud mám být uořímná, kdyby mi on řekl, že je dejme tomu syn krále země a žije v paláci v Ba Sing Se, taky bych mu nevěřila. Jenže já jsem mu nelhala, ale i přesto mě ty otázky doháněly k šílenství, avšak jelikož musel prožít pořádný šok, když se dozvěděl, že spal s Princeznou, snažila jsem se jeho projev tolerovat.

,,Ano, jsem a ta mise spočívá v tom, dovést otci tři lidi. Avatara, prince Zuka a našeho strýce Iroha," vysvětlila jsem s povzdechem. Už bylo totiž úplně jedno, jestli se dozví, jakou misi máme, když už věděl, že jsem princezna. Jak už jsem zmínila. Nejraději bych si za tohle nafackovala. To, že to věděl byla vážně chyba, neb se mu díky tomu mohlo něco stát. Krom toho byl Zulan obyčejným občanem a vědění, že se pátrá po princi mu nenáleželo.

Tohle jsem ale neměl vědět, že jo?" Odtušil a teď jsem vyjeveně koukala zas já, neb jsem čekala, že se začne vztekat, proč jsem mu to neřekla dřív, nebo že bude v šoku. Prostě cokoli kromě takového smíření. Byla jsem tedy mile překvapená a rovněž jsem pocítila úlevu, že to takhle krásně pochopil, ale připadalo mi to hodně zvláštní.

,,Popravdě neměl. To už je teď ale jedno a děkuju, žes to pochopil. Budeš stále pokračovat s námi?" Pousmála jsem se, doufajíc v kladnou odpověď. Přála jsem si ji opravdu hodně, neb jsem se od něj nechtěla odtrhnout. Alespoň ne po tom, co nám dalo takovou práci přimět Azulu, aby souhlasila, že ho vezmeme s sebou.

,,Teď, když vím, o co tu jde budu pokračovat ještě raději, než doteď. Kromě toho, že bych tě nerad opustil totiž udělám rád službu národu ohně, své domovině," prohlásil důležitě, načež udělal něco, co mě opět zarazilo. Poklonil se mi. Jelikož mě přijal jako princeznu, cítila jsem hrdost a s ní i něco, co jsem neuměla popsat. Byl to pichlavý pocit, jenž vytvářel fakt, že je Zulan jen obyčejný chlapec a otec z našeho vztahu určitě nadšený nebude a dokonce jsem nedokázala říct, zda ho bude tolerovat.

,,Zulane, já..." Povzdechla jsem si, nicméně než jsem stihla něco říct, spojil naše rty v něžném polibku, čimž mě logicky umlčel.

***

,,Jedna část naši mise je splněná, Bailey," vydechla jsem, prsty zabořené v měkkém psím kožíšku. Bailey mi vlezl na klín, načež mi olízl ruku a stočil se do klubíčka.

,,Jsem ráda, že se Zuko konečně vrátí domů. Ještě chtytíme avatara a potom si snad všichni budeme žít tak, jak si zasloužíme," pokračovala jsem. Bailey už zřejmě spal a neposlouchal mě, ale ja jsem měla i tak radost, že se mu s tím můžu svěřit.

Jak mi tak ležel na klíně, přišlo mi takřka neuvěřitelné, že jednou vyroste tak, že na něm budu moct jezdit, jako Zulan na Lisse. Každopádně jsem se na to těšila. Byla jsem totiž přesvědčená, že spolu jednou budeme běhat jako o závod. Tedy jen Bailey, já se budu pevně držet na jeho zádech, Přičemž mi vítr bude čechrat vlasy.

***

Odvést prince Zuka a strýce Iroha se nám samozřejmě nepovedlo a vinu na tom nesl jen jediný voják na palubě. Ne, není hloupé to přičítat jen jednomu muži. Ten pitomec se totiž prořekl, že vezeme domů vězně! Jasně, kdyby se neprořekl tenhle, mohlo se pokazit i spousta dalších věcí, ale já osobně jsem nedokázala pochopit, jak někdo mohl být tak hloupý a takhle se prořeknout.

Všichni jsme se snažili zabránit jejich útěku, ale marně. Strýcova vypočítavost a schopnost využít jakýkoliv podnět ve svůj prospěch na nás prostě byla moc.  Nemyslela jsem si ani, že patrání, které jsme po nich v zápětí vyhlásili bude něčemu platné, neboť strýc Zuka ochraní. Ten starý muž by pro svého synovce dýchal. Tak moc ho měl rád.

Měla jsem teorii, o které jsem neřekla ani Zulanovi nebo Mai. Strýc i Zuko se budou maskovat a ze své imige sejmou všechny spojitosti s národem ohně, aneb budou dělat všechno proto, aby je naši lidé nenašli.

***

,,Pomátla ses?! Já že nechci, abychom Zuka přivedli domů?" Kontrolovala jsem jednu, z mnoha svých hádek se sestrou, neboť opět vytahovala mou náklonost ke zmiňovanému. Tu jsem sice nepopírala, ale to ostatní byl naprostý nesmysl. Já si přála mít Zuka doma. Už jen kvůli tomu, jak moc mi chyběl!

,, Samozřejmě že nechceš. Chceš, aby se vrátil s avatarem, coby zajatcem a tak děláš všechno proto, abys mu na to dala čas," prskala nepříčetně a divoce při tom rozhazovala rukama.

,,Podívej, Azulo. Říká se, že moudřejší ustoupí... Tak ja ustupuju a promluvíme si, až dostaneš rozum, jo?" Nemohla jsem si pomoct, ale jakmyle jsem tahle slova vypouštěla z úst, musela jsem se prostě začít smát. Zvlášť, když mi došlo, jak jsem tu potvoru konfrontovala. Dokonale jí totiž sklaplo, neboť nevěděla, co na to říct. Tu hádku jsem tím utnula, ale podnět, který k ní vedl jsem nechala nedotčený.