Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 11.

Mé tělo leželo schoulené do klubíčka a horké slzy smáčely jeho tváře, zatímco moje mysl cestovala napříč časem do dnů, kdy byl Zuko s námi. Do dob dlouho předtím, než přešel do světa duchů.

Připadala jsem si příliš slabá na to, abych mohla něco udělat těm pitomím pirátům, jež podpálili jeho loď, když jsem leželela na posteli, třesouc se vzliky, které jsem ani nebyla s to zastavit.

Hlavně jsem nechtěla, aby mě tak někdo viděl a proto jsem se ještě zmohla na otočení mosazným klíčem ve dveřích. Nejraději bych si tam pověsila nějakou odrazující ceduli, avšak obávala jsem se, že zrovna na sestru by to rozhodně nemělo požadovaný účinek a proto jsem od toho upustila. Ta byla totiž první na seznamu nevýtaných hostů.

Ať jsem se snažila jakkoliv, nedokázala jsem pochopit, jak se Zukovi mohlo stát něco takového. Na to mi rozum prostě nestačil. Který z těch pirátů loď nechal vybuchnout? Jestli mu někdy budu stát tváří v tvář, nejspíš jej zabiju. Doslova. A jak bylo možné, že bratr nic nevycítil?

Ať jsem přemýšlela sebevíc, nemohla jsem uvěřit, že je mrtvý. Ba naopak, čím víc jsem se v tom pitvala, tím jsem věřila méně. Jistě nezemřel.

A strýc Iroh? Ten se po Zukově smrti přidal do posádky lodě admirála Zhaa, jenž si ho kupodivu velice vážil. K mému vlastnímu podivu jsem to ani neviděla jako zradu vůči bratrovi. Strýc chtěl jít prostě jen dál. Ztratil Zuka stejně, jako já a necítil jistě ani menší smutek.

A muži z posádky, kteří se k admirálovi rovněž přidali dělali jen to, co jim někdo poručil. Jak smutné. Avšak ani jim jsem to nezazlívala. Veškerý můj vztek totiž padal jen na hlavy těch vraždících pirátů.

Přestože jsem vlastně nevěřila, že je mrtvý, pocit nejistoty a smutku, jenž bych mohla přiřadit jen k spalování za živa mě sžíral s ohromnou vytrvalostí.

***

Po pár dnech už jsem se konečně přestala schovávat v pokoji a rozhodla jsem se, že se konečně podívám jinam. Bylo docela zvláštní po té době vidět chodbu, na níž mě sem tam míjel nějaký člen služebnictva, jež se mi uctivě klanil a vrhal na mě udivený pohled. Běžně bych za něj patrně vraždila, avšak teď jsem se ho rozhodla se zaťatými zuby ignorovat.

Nechtěla jsem totiž na někoho chrlit oheň, když jsem se konečně přestala užírat smutkem.

,,Chci k otci. Uhněte," rozkázala jsem strážím již z dálky, neboť příliš nevypadaly, že by se mě chystaly pustit. Žádnou schůzi totiž v trůním sále mít nemohl. Mohl být tak na nejvýš pryč a v tom případě by mi nedělalo žádný problém na něj prostě počkat.

,,Odpusťte, Princezno, ale Pán ohně Ozai si nepřeje být rušen," sklopil pohled jeden z mužů, jehož klouby zbělely z toho, jak silně stiskl své kopí.

,,Nepřeje být rušen?!" Ujišťovala jsem se ostřeji, než jsem chtěla. ,,Jsem si jistá, že kdyby věděl, že za ním jdu já, nic by nenamítal," dodala jsem přesvědčeně, už nějakou chvíli hledíc na muže.

,,My jen plníme rozkazy, které nám Pán ohně dal, Princezno," bránil se jeden z mužů, jehož klouby byly stále křídově bílé.

,,Výborně, když je to tak, přikazuji ti, abys šel za ním a velkoryse mu vyřídil, že stojím přede dveřmi a dva  idioti mě nechtějí pustit dovnitř," ušklíbla jsem se vítězně. Nebyla bych totiž Princezna Maira, kdybych je v tu chvíli nedostala. Vyčkávajíc, jestli se pokusí mi dál odporovat jsem si elegantně prohrábla vlasy.

,,To s těmi idioty snad není nutné, Princezno," zakňučel strážný a rezignovaně se otočil ke dveřím, aby mohl vyřídit můj vzkaz.

,,Ale je," zamumlala jsem. Vítězný úšklebek na tváři. Takhle si naběhnout!  Vždiť to se opravdu může stát jen nějakým idiotům, tak proč by to nebylo nutné? Takové myšlenky se mi honily hlavou, přestože pro mě hloupost těch dvou byla více, než výhodná.

,,Prosím, můžete tedy dovnitř," vydechl muž hned, jak se vynořil ze sálu. Oboum jsem věnovala ještě úšklebky, avšak po tom jsem se bez otálení vydala vstříc dveřím.

Tu jistotu, že mě otec přijme jsem čerpala hlavně z faktu, že už mě pár dní vůbec neviděl a ani na hodiny s mistrem jsem nechodila, což mi dá jistě sežrat tak, jak se na Pána ohně sluší.

,,Zdravím, otče a děkuji ti za přijetí," zašvitořila jsem, když se za mnou zabouchly ty těžké zdobené dveře a spatřila jsem jeho vznešenou a přísnou tvář.

,,To je dost, že tě konečně zase vidím, dítě," poznamenal a můj pozdrav přešel bez povšimnutí. Sice se mi to moc nezamlouvalo, ale pro vlastní dobro jsem raději držela jazyk za zuby.

,,Co že jsi mě tak poctila," dodal hlasem výrazně zbarveným sarkasmem a tak, jak to u něj bylo zvykem se zvedl z trůnu, načež se rozešel mým směrem.

,, Odpusť, ale bylo mi zle z posledních událostí. Zukova smrt mě hodně... Poznamenala,"  pravila jsem a každé slovo jsem pečlivě volila, abych svého rodiče moc nerozzuřila, neboť už takhle na mě nepohlížel zrovna s otcovskou něhou, či alespoň soucitně.

,,To tě ale neomlouvá z hodin s tvým mistrem!" Zavrčel zlostně a probodl mě pohledem.

,,Jak si to vůbec můžeš dovolit," pokroutil hlavou. ,,Všechny ty promarněné dny doženeš a budeš se zase učit se stejnou pílí, jako když byl Zuko ještě mezi námi."

Jelikož jeho hlas nepřipouštěl sebemenší odpor, nedovolila jsem si namítnout třeba jen jednu jedinou slabiku.

Bylo totiž nejlepší prostě poslechnout a příliš se nevzpírat, jelikož po tom to bývalo ještě mnohem horší a drahý otec napatřil mezi vládce, kteří tolerovali neposlušnost. Dokonce i od vlastních dětí nesnesl kladení odporu.

,,Jistěže to doženu, neměj obavy. Jen... Opravdu Zuka zabili piráti?" Ošila jsem se. Nebylo sice moudré takhle před otcem projevovat city, nicméně on o nich stejně věděl a krom toho jsem tu otázku musela položit. Toužila jsem vědět, jak to se Zukem opravdu je.

,,Ano. Nikdo nepřišel s jinou variantou. Ten případ prošetřoval sám admirál Zhao," přitakal, pohled upřený do mých očí.

To nemohl myslet vážně. Bylo přece všeobecně známo, že Zhao Zuka nesnáší a otevřeně jim pohrdal. Beztak to vyšetřování normálně odflaknul. Pochybovala jsem, že mu na bratrovi třeba jen trošku záleželo. Takhle upřímě jsem to však otci podat nechtěla.

,, Otče, celé je to nějaké podivné. Nemyslím si, že by Zuko nezpozoroval blížící se piráty a obzvlášť jeho posádka," hájila jsem bratra. Tak, jak už u mě bylo poslední dobou zvykem. Holt starého psa novým kouskům nikdo naučit nedokázal a jako bonus jsem zpochybnila našeho admirála.

,,Tím bych si tak jistý nebyl," vyplivl kysele, načež jeho pohled ztvrdnul mnohem víc, než bylo běžné.

,,Já vím, že o něm nemáš příliš vysoké mínění," povzdechla jsem si zkroušeně, přejíc si, abych mluvil o admiralovi.

,,Ale celou tu dlouhou dobu, co byl ve vyhnanství se pilně učil, aby byl konečně synem, který je tě hoden," nevzdávala jsem se. Bylo poznat, že to otci nebylo úplně ukradené, ale myšlenka na to, že by syna vzal na milost alespoň po údajné smrti se nedostavila.