Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 10.

První červánky zbarvily blankytně modrou oblohu, když jsem se konečně zase vydala ven z paláce, neb jsem konečně vymyslela, jak se uklidnit.

Trhy. Koupit si něco krásného a drahého. To bylo to, po čem mé srdce hladově prahlo a ke všemu díky té kupě věcí a oblečení bylo jasné, že  zapomenu na všechny podstatné starosti. Prostě nákupy si žádaly plnou pozornost.

Potichu jsem vyklouzla z prostor paláce a svižným tempem jsem se vydala k trhu, abych se mohla začlenit do davu, kde by si mě nikdo neměl všimnout. Nakupující princezna by totiž jistě zajistila nepotřebný rozruch.

Ještě před tím největším houfem lidí jsem si pro jistotu v kapse svého kabátu nahmatala plný váček s penězi a s natěšením jsem udělala pár kroků vpřed. To už mě nicméně pohltil ten obří dav a já jsem se začínala prodírat ke stánkům s nejkrásnějším zbožím. A že jsem takových viděla opravdu požehnaně. Švadlena v paláci mi sice šila krásné šaty, jenže já jsem si prostě nedokázala pomoct. Tohle oblečení určené obyčejným lidem mělo totiž spoustu věcí do sebe. Nutno říct že jsem našla perfektní stánek.

Zaujal mě stylem. Takové šaty jsem ještě nikde neviděla a vypadaly sakra dobře a navíc jsem zase mohla předčít Azulu. Tolika přitažlivostem naráz nešlo odolat a tak, jakmyle mi bylo oblečení na dosah jsem se rukama bez otálení začala přehrabovat hromádkama. Vystaveno totiž nebylo ani zdaleka všechno a já jsem se rozhodla, že schované kousky musím vidět.

Ty černé uplé kalhoty a kraťasy měly již po krátkém pohledu místo v mé skříni, přestože jsem na sobě nohavice ještě nikdy neměla. Vždy jsem totiž byla elegantní, prostě pravá dáma, avšak byla jsem přesvědčená, že když si k nim nakoupím ještě nějaké doplňky, bude to přímo dokonalé.

,,Je možné si oblečení někde vyzkoušet?" Pohlédla jsem na ženu za pultem a mírně pozvedla hromádku, jíž jsem během chvilky nabrala.

,,Ale jistě, tady vevnitř mám malou kabinku, jen pojďte dál, slečno," vyzvala mě žena a já jsem bez váhání následovala jejich pokynů. Byla jsem opravdu zvědavá, jestli to oblečené vypadá stejně skvěle, jako na figurínách i když si jej obleču.

Za rubínově červeným závěsem jsem se kryticky prohlédla v zrcadle a po kratkém zaváhání jsem pozvedla koutky do spokojeného úsměvu. Na to, jak jsem před pár hodinami byla nervózní, zklamaná a kdo ví, co ještě jsem vypadala zatraceně dobře.

Vysvlékla jsem si tedy své šaty a pomale jsem začala se zkoušením.

Černé kalhoty mi obepínaly štíhlé dlouhé nohy a tryčko vínové barvy potažené krajkou mě přímo volalo, abych ho přidala taky do svého šatníku.

To oblečení bylo jako z jiné doby, tak moderní a krásné. Třebaže k tomu všemu bylo i trošku odvážné jsem ho musela mít. Koupila jsem si všechno, co jsem si vyzkoušela. Od těch přiléhavých kalhot a už po černé kozačky, jež mi sahaly kousek pod kolena. S nákupní taškou v ruce jsem si pomyslela, že takovou terapii bych si mohla dopřát po každé hádce se sestrou, pokud by s takovou ovšem něco zbylo v královském trezoru.

I s plnou taškou v ruce jsem se vydala dál. Měla jsem oblečení a tak to chtělo šperky. Sice jsem na tom s nimi byla stejně, jako s oblečením, ale aji tady zafungovala touha okusit to, co mají obyčejní lidé.

Atmosféra trhu se mi začínala líbit. Všude chodili mraky většinou dobře naladěných lidí, jejichž tiché hlasy se přehlušovaly s prodavači, jež se snažili hlava nehlava prodat co nejvíc ze svých stánků. Azula i otec by řekli, že je to ubohé, avšak mě to připadalo zajimavé a hezké, hlavně tedy způsob, jak žili. Jejich otcové na ně nekladli vysoké nároky, ani neměli pečlivě rozplánovaný každý den učení a politické záležitosti. Jenže výměnou za to neměli vše, nač si ukázali. Nemohli si dovolit jít zbůhdarma na takové nákupy, když je naštve pitomá mladší sestra.

Ať už jsem prošla jakýkoliv stánek, z žádné věci jsem už neměla takovou radost, jako z oblečení. I tak jsem si však ještě pár věcí nakoupila.

Dokonce jsem prošla i kolem stánku se steaky, z jehož majitele jsem se minule pokoušela marně dostat co nejvíc informací o Avatarovi. Vzájemně jsem se skrz na skrz probodli pohledem a já jsem co nejrychleji pokračovala co nejdál od něj.

***

Má bosá chodidla píchala suchem vyprahlá tráva, jíž byla porostlá jedna z luk, na níž se pásl dobytek národa ohně.

,, Nechte váš vnitřní oheň, aby vypařil z toho sena poslední zbytky vláhy, Princezno,"  mistr mžoural na louku koupající se v odpoledním slunci a já zase na něho.

Bylo mi jasné, že chce vyzkoušet mé sebeovládání a soustředění, neb jestli selžu, louka a vše kolem shoří na popel.

,,Nepotřebujeme seno, mistře?" Prohlásila jsem cynicky s úmyslem ten úkol oddálit, abych byla schopná mít oheň pod kontrolou.

,,Tohle seno má důležitější poslání, než skončit ve zvířecím žaludku," probodl mě pohledem starý muž.

,,Hned po tomhle si zkusíte tu další sestavu s blesky. Zavrčel mistr kousek odemě a dál mžoural proti všudypřítomným paprskům. Třebaže jsem věděla, že mě trestal za prostořekost mi ta poznámka stála za to. Už mi totiž toho dne na učení zbývalo pouhých deset minut a díky té poznámce jsem je musela prodloužit asi o dalších dvacet.

Konečně jsem se začala  plně soustředit, roztáhla jsem nad loukou ohnivou bariéru, jíž jsem se pracně snažila přimět, aby její ohnivé jazyky neolízly ani jediné seschlé stéblo, pouze z něj vypařily veškerou vodu. Tedy jen ty zbytky, které trávě zůstaly a že jich bylo opravdu málo. Po očku jsem sledovala, jak malé obláčky páry stoupají k nebi a celkem mě štvalo, že kazí tu překrásně modrou, jenže mistrův úkol nešel ignorovat a tak jsem se rozhodla to nějakým způsobem překousnout.

,,Už stačí, Princezno Mairo. Vidím, že sebekontrolu máte skvělou a jiný účel tohle vysoušení nemělo," zarazil mě ve chvíli, kdy už jsem se blížila k samému konci. Okamžitě jsem jej poslechla a se sušením přestala.

,,Mám tedy začít se sestavou?" Kývla jsem na muže stroze a aniž bych čekala, co odpoví jsem si nachystala základní postoj. Po mužově souhlasném pokývání jsem začala. 

S každým vytvořeným bleskem jsem se cítila vždycky o něco silnější a tím pádem i sebevědomější, díky čemuž jsem postupovala rychleji a přesněj.

Závěr téhle mistrovské sestavy končil ve chvíli, kdy jsem letící blesk přesměrovala napravo, potom na levo a nechala jsem ho za cenu velkého množství vlastní energie zmizet.

,,Hotovo, mistře," zahlaholila jsem přerývavým hlasem, který dokazoval, kolik sil mě stálo předvést něco tak náročného.

,,Dobrá práce. Lepšíte se přímo závratnou rychlostí," starý muž nešetřil chválou a posadil se do seschlé trávy. Už už jsem si chtěla taky sednout, avšak při představě, jak musí seschlá stébla bodat do kůže jsem tu možnost zavrhla s tím že si raději postojím.

,,Děkuji," zašeptala jsem vděčně. Věděla jsem, že chválou moc nešetří, ale i tak mě to zahřálo u srdce.

***

Slastně jsem čichala tu úžasnou vůni staré knihy, jíž jsem si při světle z lamp v knihovně četla. Pojednávala o dracích. Jací úžasně mocní tvorové to byli. Ten fakt, že strýc Iroh posledního z nich zabil a získal tak svou legendární schopnost ohnivého dechu mě v celku rozesmutněla.

Také by se mi totiž líbilo mít nějakou až takhle moc ojedinělou schopnost. Já vím, měla jsem hodně ojedinělé schopnosti, ale mít další by vůbec nebylo na škodu. Nebyla jsem mocichtivá, pouze jsem se řídila heslem, že vždy mohu být lepší, pořád se mám co učit.