Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 9.

S mírným pobavením jsem si četla Zukův dopis pojednávající o jeho konfliktu s piráty, k němuž došlo částečně díky strýčkovu ztracenému lotosovému kameni ke hře pai-sho. Živě jsem si uměla představit, jak kvůli němu obrátil kurz Zukovi lodi, jenž tak ztratil na chvíli Avatarovu stopu.

Zuko na tržišti narazil na bandu pirátů, jenž hledali trojici dětí, které ukradli kradený svitek k ovládání vody. No, které děti by to tak asi mohli být, že?

Bratr se s piráty domluvil, že když mu pomůžou děti najít, on jim dá na oplátku zpět svitek.

Jenomže obchodovat s piráty byl velký rysk a možnost, že protistranu podvedou byla velká, jako avatarova moc.

No a nebylo divu, že jakmyle se dozvěděli, kdo chlapec je, od dohody odstoupili. Potom se strhl souboj, ve kterém avatarův tým ukradl loď pirátů a ti zase ukradli tu mého bratra. Povídka jako vyšitá. Doslova.

No a co se stalo potom? Strýček našel svůj lotosový kámen v kapse a avatara se sanozřejmě dopadnout nepovedlo.Kdyby mi tohle někdo vypravoval, pravděpodobně bych mu nevěřila, ale stalo se to. Tečka.

Zuko ale svoji loď získal zpět a teď je Avatarovi zase na stopě. Krátce jsem se zasmála, kroutíc nechápavě hlavou, než jsem začala psát odpověď. Pochopitelně jsem nevynechala fakt, že národ ohně dobil Omashu, kam se Mai odstěhovala, neboť tam její otec získal místo guvernéra.

Největší část dopisu však tvořilo vyprávění mého rozhovoru s otcem. Doufala jsem, že když jsem mu to tak barvitě vypsala, alespoň se příště zamyslí, než vpluje do vod  národa ohně za avatarem. Zdaleka nejhorší mi přišlo, že doufat a domluvit mu bylo to jediné, co jsem mohla dělat.

Z mého rozpoložení mně vyrušilo až tiché, téměř přeslechnutelné zaklepání na dveře.

,,Mairo," oslovil mě známý hlas hned, jak se po mém vyzvání otevřely dveře a ona osoba elegantně vplula dovnitř.

,,Nechce se ti jít ven?" Otázala se poměrně mile má sestra a dveře zase zavřela. Nebudu lhát, mé překvapení bylo velké. Možná proto jsem párkrát zamrkala, než jsem odpověděla.
,,Půjdu a doufám, že se neproklejeme, jako normálně."

Azula mi podala jedinou odpověď ve formě ušklebku a jinak neřekla ani ň. Já jsem si to však nijak zle nebrala. Nemohla bych od ní totiž čekat, že mi začne servírovat nějaké sladké řeči. Mimoto jsem po ničem takovém ani netoužila, neb by to i Azule sedělo zrovnatak, jako sladké ke slanému. Konverzace se sestrou nemohla být zkratka jakkoliv milá, nebo bez občasného zvýšení hlasu. Většinou jen o několik málo oktáv výš.

,,Otec udělil titul admirála," nadhodila vážným tónem, nicméně její koutek se zvlnil do pro ni typického úšklebku.

,,Zhaovi, že jo?" Odtušila jsem a konečně se zvedla z pohodlného křesílka. Cítila jsem, jak jsem se po jejím přikývnutí napjala jako struna.

,,Nechápu, čeho si na něm otec tak cení. Vždiť ten chlap nemá žádnou sebekázeň a téměř ani hranice. Když začne ovládat oheň, je možné, že vše v jeho blízkosti lehne popelem," pokrčila jsem rameny a ruku položila na opěrku křesla.

,,Máš pravdu, nic z toho, o čem mluvíš nemá, ale má velkou sílu a v srdci takovou dávku zloby, která by vystačila celému jeho vojsku. Jeho ovládání by se sebekontrolou bylo něco úžasného. Možná otec doufá, že se na té pozici sebekázni naučí, ale o obojím pochybuju," mínila sestra nonšalntně, přičemž si líně upravila prameny vlasů lemující její obličej.

,,Spíš je mu jedno, co Zhao svým umem spálí. To, co dokáže je ve válce prioritní," uvedla jsem fakta na pravou míru, aniž bych si připouštěla, jak to na místech jimiž projde bude vypadat a jak je špatné, že tenhle člověk zastává tak vysokou hodnost.