Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 8.

Zuko se mi stále nevracel, ani nepsal, že by Avatara polapil. Jediné, co jsem zaslechla bylo, že Roku v těle toho malého chlapce zničil chrám na svém ostrově v zemi ohně.

Jednak mi bylo záhadou, jak se tým Avatar odvážil až k nám a potom jsem nechápala, jak mohli porazit všechny mnichy, Zuka s jeho lidmi a Zhaa s vojáky.

Bratr se taky nezachoval vůbec chytře. Když plánoval tenhle úsek pronásledování, jisto jistě se již musel vidět kdesi v našem paláci zahalen otcovou pýchou.

Jinak by nevplul až do našich vod a nebránil by Zhaovi v chycení Avatara. Zmíňený generál už to totiž stihl vyžvanit otci, který zuřil tak, že se k němu nikdo neodvažoval biť jen pohlédnout a Zuko si vysloužil zákaz bránit Zhaovi dopadnout toho chlapce a vůbec se mu do toho jakkoliv plést.

I mnichové si vysloužili trest. Byli totiž označeni za zrádce a teď je čekalo vězení. Nejlépe z toho vyšel samozřejmně Zhao a avatarův tým. Ti tři už byli někde v čudu, zatímco za sebou nechali takovou spoušť.

,,Otče, ale Zuko po Avatarovi pátrá už řadu let. Nikdo nemá větší touhu ho dopadnout. To mi věř," hájila jsem automaticky bratra, přičemž jsem se snažila otce nějak konfrontovat, aby ustoupil a nechal Zuka získat zpět čest. Že to mohlo jít líp ani říkat nemusím.

,,Nejdřív musí mít adekvátní schopnosti a potom ho nechám konat něco tak důležitého," usadil mě přísný muž na trůně a probodl mě ostrým pohledem. Tohle si jen tak za rámeček jisto jistě nedám.

,,Důležitého? Jako vážně? Ty se avatara přec nebojíš," pozvedla jsem koutek do úšklebku. Nevěděla jsem, jestli tím docílím znovuzrození bratrova poslání, zato jsem věděla, že tím otce pořádně naštvu.

,,Dávej si pozor na pusu, Mairo. Takhle se mnou mluvit nebudeš!" Zahřměl namísto slušného vysvětlení, které jsem skromě požadovala.

,, Odpusť," pípla jsem, neboť jsem nesnášela, když na mě otec mluvil tímhle tónem, neb mi připadalo, že přesně takhle mluví s podřízenými.

,,Chci... Chci jen Zuka zpátky a tak bych ráda, kdybys mu dal možnost získat zpět čest," vysoukala jsem ze sebe po krátkém zaváhání. Ačkoliv to ze mě lezlo jako z chlupaté deky, účel to splnilo, neboť se otcův pohled na pár sekund rozjasnil. Pak však zase ztvrdnul.

,,Ne, Mairo. Zuko mě zneuctil, má co si zaslouží," odmítal mé prosby bez jediného zaváhání pevným hlasem, přičemž přehlížel to všechno úsilí, které jsem do toho rozhovoru dala.

,,Ano, to nepopírám, ale řekls mu, že se může vrátit, když přivede Avatara a teď jsi mu zakázal se k tomu dítěti přiblížit." Byla jsem překvapená, s jakou houževnatostí jsem bratra dokázala bránit. Zrovna před otcem. Ovšem nepopírám, že kdyby tenhle vládnoucí muž dělal nějaké ústupky, bylo by tohle všechno alespoň o něčemu dobré. Jinými slovy jsem si nemyslela, že uspěju.

,,Řekl jsem, že se mnou takhle mluvit nebudeš!" Rozkřičel se vztekle. Instinktivně jsem o krok ustoupila, ale má snaha uhájit bratra se neměnila.

Otce jsem však chápala. Avatar byl jedinou a obrovskou hrozbou národa ohně. Nedivila jsem se, že to chtěl přenechat někomu... Podle vlastního mínění schopnému. Jenže Zuko byl jeho prvorozený syn a tak si sakra zasloužil trochu slušného zacházení, ne?

,,Odpusť," pípla jsem znovu, nač otec zareagoval tím, že po mě střelil pohledem.

,, Zukovi žádná privilegia udělovat nehodlám a už o tom nechci nic slyšet," jeho autoritativní hlas se rozléhal spolu s praskáním ohně sálem a bral mi veškerou naději na bratrovu záchranu z rukou.

Blbec jeden! Jak ho k čertu mohlo napadnout vplout na území národa ohně. Chápala jsem sice, že chtěl Avatara dopadnout. To nicméně nic neměnilo na faktu, že byl otcem vykázán. Absolutně nic to neměnilo!

Jelikož byl ale Zuko chytrý, věděla jsem, že jednal v afektu. Jinak by vykázání neporušil.

,,Jistě," zamumlala jsem v odpověď. Byla bych pořádná lhářka, kdybych tvrdila, že jsem v pohodě. Neskolilo mě jen to, že jsem bratra nedokázala zprostit toho úděsného zákazu, ale i to, že mi po dlouhé době otec něco odepřel. To se nestalo totiž pěknou řadu let a mě to zejména proto dělalo pěkné vrásky. Neb tenhle muž mi běžně plnil každé přání.

***

Chvíli na to ale přišla pro mě mnohem radostnější zpráva. Národ ohně dobil Omashu a otec tam coby guvernéra nasadil otce Mai. Ten muž měl dle mého ctižádosti na rozdávání a budoval si pěknou kariéru. Tedy pravda, kdyby to nebyl otec mé kamarádky, bylo by mi to jedno, ale díky okolnostem jsem mu to přála. Celé jeho rodině.

,,Ty Lee je v cirkusu a Mai v Omashu... Tak jsme si tu zbyli sami, drahá sestro," vzdychla Azula, když jsme společně byli v palácových zahradách a užívali si chvilky volna... Pár hodin bez učení.

Dříve jsem takových okamžiků chtěla mít víc, nicméně teď mě nicnedělání spíš přivádělo k šílenství. Nemohla jsem se neučit moc dlouho a tak jsem se co chvíli nervózně ošila. Preferovala jsem klid ve večerních a ranních hodinách a zbytek dne samé učení.

,,A Zuko je neznámo kde," doplnila jsem ji sklesle. Jednou za čas, jako právě teď jsem sestře musela dát za pravdu. Naše kamarádky a bratr od nás byli daleko a nutno říct, že ani jedné z nás to nedělalo radost, protože my dvě jsme se snášeli jen velice zřídka a nikdo jiný v našem věku, s kým bychom se chtěli bavit tu nebyl.

Sami jsme se totiž vzájemně nemohli snést ani deset minut. Potom nastaly hádky a kamarádky nás od sebe začali odtrhovat. Zejména proto pro nás byla patrně nejlepší volbou vzájemná ignorace, Kterou jsme zatím nepraktikovali. Zticha totiž nechtěla být ani jedna z nás.

,,Zuzu se přece brzy vrátí," neodpustila si kousavou poznámku, přičemž si prstem pročísla jeden z pramínku, jenž ji spadal kolem obličeje.

,, Zmlkni," odbyla jsem ji. Snažila se mě naštvat a já jsem zoufale nechtěla, aby se jí to povedlo. Snad mi ty její komentáře mohly jít jedním uchem dovnitř a druhým ven. Na něčem takovém jsem však vztah s Azulou stavět nechtěla. To fakt ne a tak jsem ten nápad zavrhla stejně rychle, jako jsem ho dostala.

Ona však byla s výsledkem očividně spokojená a tak po mě jen střelila posměšným úšklebkem. Skoro, jakoby ji to dělalo dobře. Potvora jedna!

,,Neopovažuj se mít nějaké poznámky ohledně Zuka," sykla jsem chladně, přestože jsem nevěřila, že se má snaha setká s úspěchem. Nikdy mě totiž neposlouchala, ani nikoho jiného, než otce.

,,Nebo co? Ukážeš mi, že ty jsi ta lepší?" Vyprskla. Tak tohle byl přesně moment, kdy by zasáhli Ty Lee a Mai. Neskutečné, jak tu chyběli. Obě dvě.

,,Neukážu, protože ti lepší si nic dokazovat nemusí," mínila jsem. Až na sotva patrné známky záště můj hlas nevykazoval žádné známky vzteku a to Azulu muselo taky vytáčet. To bylo jisté a pro mě líbivé.

,, A to máš být jako ty?" Propukla v histerický smích, s nimž vzápětí přestala a probodla mě pohledem.

***

Jen těžko jsem si uměla představit něco horšího, než mé hádky s Azulou. Vždycky jsme po sobě křičeli pořádně ošklivé věci, ale nikdy se nedalo říct, že bych toho litovala. Azula si vše, co jsem ji kdy řekla zasluhovala.

Dala bych všechno za to, aby byla namísto Zuka vyhnaná Azula. Žádné hádky, klid a hlavně starší bratr, který má vždy nějakou užitečnou radu a náruč plnou bezpečí. Toho bych chtěla doma, ne šílenou sestru myslící jen na sebe, honící se za pýchou otce.

Jelikož však byla Azula má sestra, takhle jsem o ni přemýšlet nechtěla. Zejména mi proto, že jsem byla v podstatě to samé, jen milejší, krásnější a věrnější a narozdíl od Azuli milována oběma rodičma.