Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 3.

Na tmavé obloze plul stříbrný měsíc kulatý jako rybí oko, kolem nějž tančily hvězdy svou dokonalou choreografii.

Opírala jsem se o parapet a to celé s úctou pozorovala, přičemž jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby s námi byla matka. Jestli by otec i za cenu jejího vyčítavého pohledu vyhnal Zuka.

Ač jsem přemýšlela opravdu vytrvale, na nic jsem nepřišla. Ostatně otcovo chování stejně předvídat nešlo. Alespoň jsem neslyšela, že by se to někomu někdy povedlo, avšak s proudem svých myšlenek jsem si nedokázala poradit.

Koukal Zuko ze své lodi taky na hvězdy a úplněk? Byla jsem přesvědčená, že ano. Nejspíš mu nešlo spát stejně, jako mně.

Dokonce jsem chvíli přemýšlela o tom, jak moc moc vládců ohně za takových nocí slábne. Proč muselo být něco tak dechberoucího a krásného našim nepřítelem?

A co Avatar, ten tenhle jev taky sleduje, nebo je stále někde zalezlý, i když mají naši lidé prokazatelně slabší schopnosti. Hlavně Zuko. Kdyby ho našel, mohl by se konečně vrátit domů, kam patří.

,,Určitě tam někde jsi, Avatare, tak už se přestaň schovávat," zašeptala jsem. Vítr mi slova bral přímo od úst a já jsem si přála, aby je donesl přímo k uším posledního vládce větru.

***

Upřeně jsem hleděla do tváře jednoho z rebelů, jenž se vzepřely moci našeho národa a přímo jsem ho vraždila. Jak se kroutil, když jsem v jeho těle svou myslí stvořila své rudé plameny, jejiž jazyky olizovaly to tělo zevnitř.

,,Výborně, Princezno. Bravůrní výkon," tleskal nadšeně mistr, když stav rebela přešel do vyčerpávajícího bezvědomí. Kapky potu mu však stále stékaly po čele a následně se ztrácely na stéblech dokonale upraveného trávníku.

,,Když já nevím, mistře. Myslím, že se ty schopnosti dají rozvinout na dočista jinou úroveň, než je pouhé spalování zevnitř," mínila jsem ztracená v myšlenkách. Jistě by bylo užitečné umět víc, než jen někoho spálit.

Ovládám oheň. Ten mocný, živý, temperamentní a očarovat mysl schopný živel. Musím dokázat i víc, než jen tohle. Oheň není určen jen k ničení, třebaže si to někteří vládci mohou myslet.

,,To by skutečně šlo. Možná je možné hrát si s lidskou myslí, ale vůbec netuším, v jakém rozsahu," zamyslel se. Byla jsem přesvědčená, že něco takového skutečně vládcům ohně šlo. A já jsem zatoužila to umět. Byla bych jistě jediná s takovou schopností na celém světě. Snad jen Avatar by se mi v síle mohl rovnat. Úžasná představa. Otec by ze mě jistě udělal paní ohně a ani by se nemusel rozmýšlet. Přála bych to tedy i Zukovi, avšak ani já bych na tom postu nebyla nejhorší.

,,Pojďte se mnou do knihovny, podíváme se," vyzval mě natěšeně a aniž by na mě počkal se rozešel vstříc našemu cíli. Jak troufalé mě coby Princeznu nepustit jako první.

Nicméně jsem mlčela ve snaze se raději soustředit na knihovnu. Když vynechám fakt, že jsem netušila, v jaké části a v jaké knize hledat, byly mé šance podpořeny odhodlaností vysoké.

,,Budeme hledat v historických záznamech. Něco, o vyjímečných schopnostech. Tam to jistě bude,"  mínil, když jsme došli do příslušné části knihovny. Instrukce jsem měla více než dobré a tak jsem se do toho pustila.

Nebylo to ovšem tak snadné, jak jsem si myslela, neboť po první knize jsem sáhla až radu minut poté.

Ale za to jsem na něco narazila. První vládce s mou schopností se jmenoval Ozim, jehož první vyjimečná schopnost bylo právě ovládání mysli. Sám přišel na způsoby ovládání obojího a nakreslil přesné svitky. No, tak to bylo ohromné. Vše zvládl úplně sám, kdežto já jsem měla pořád za zadkem mistra. Ale i tak jsem byla přesvědčená, že to zvládnu. Ovšem ovládání mysli je ještě vzácnější, než spalování zevnitř.

Existovala tudíž možnost, že žádnou takovou schopností vůbec nedisponuju, avšak tu jsem si nepřipouštěla. Kdybych tak neučinila, pravděpodobně by bylo jisté, že bych ovládnout mysl nikdy nedokázala.

,,Mistře," zvolala jsem, doufaje, že tyhle informace ten starý muž nezná.
,,Něco jsem našla,"

Muž se ke mě vzápětí rozešel tak rychle, až jsem se divila, že jeho staré klouby takový nápor vydržely a poté se zkoumavě zahleděl na písmena v knize.

,,Výborně, Princezno. Ale pokud nenajdeme ty zmiňované svitky, jsou nám ty informace vlastně k ničemu," pokrčil rameny, načež mi pokynul, abych se za ním rozešla.

,,Nebudou spíš někde schované, než takhle všem na očích?" Namítla jsem, když se zastavil před regálem plným starých svitků.

Proč by někdo něco tak důležitého položil mezi další svitky, kde si je každý může vzít a dejme tomu spálit, nebo roztrhat... Zničit.

,, Nejlépe se věci ukrývají všem na oči," pousmál se.

,,Ale," pokusila jsem se protestovat, nicméně jeho zdvižená dlaň mi v tom zabránila.

,,Hledala byste je právě zde?" Pohlédl na mě moudře. Když jsem zavrtěla hlavou, bylo mi jasné, že mám hádku prohranou. Nehledala bych je tam a proto by to byla dobrá schovka, avšak i tak měla ohromné nedostatky.

,,Tak vidíte," zahučel vítězně, přičemž mi podal hromadu svitků na prozkoumání. Oba jsme si sedli za stoly a pustili jsme se do toho.

,,Vidím jen to, že na ně každý může narazit a dle libosti si je může odnést a dělat si s nimi co chce," mínila jsem stále nechápaje, proč je to nejlepší schovka.

,,Máte se ještě hodně co učit, Princezno," pousmál se, načež si prsty promnul bradu.

,,Nemám snad pravdu?" Odsekla jsem popuzeně. Sice nebylo dobré se vztekat kvůli každé hlouposti, ale nemohla jsem si pomoci.

,,Nemáte," zavrtěl hlavou. ,,Podstatné je to, že ty svitky nikdo schovat nechtěl. Nijak je totiž zneužít nelze, neb nikomu jinému než vlastníkům  oné moci jsou k ničemu," vysvětloval až přehnaně vážným tónem.

,,Dobře... Dobře," povzdechla jsem si rezignovaně a rozhodila jsem rukama. Tímhle mě mistr pořádně štval.

,,Neděláte dobře, když si domýšlíte," pokračoval stále stejně vážně, takže mě vytáčel snad víc, než bylo běžné.

,,Já si nedomýšlím, mistře. Jen logicky odůvodňuji," zavrtěla jsem hlavou, věnujíc mu nakvašený pohled.

,,Inu, každý to nazývá jinak," prohlásil, věnujíc mi nakvašený pohled. Proč jen se se mnou musel stále hádat. Jakoby mi nemohl dát jednou za pravdu. Zvlášť, když jsem ji měla.

,,Máte mě učit, nikoliv mi vnucovat vaše názory a postoje," vyprska jsem a udělala jsem krok jeho směrem.

,,Podívejte se, že mám pravdu," ohradil se s vítězným úšklebkem, když otevřel jeden ze svitků.

Ten mi bez váhání podal a já jsem se jala čtení. Opravdu na něm bylo vysvětleno, jak manipulovat s lidskou, i zvířecí myslí. Už jsem tedy měla návod, ale ještě jsem netušila, jestli mám i patřičné nadání.

Nezdálo se to ale nijak obtížné. Jak vodní kmeny byly schopny ovládat krev, já jsem mohla pomocí ohně manipulovat myslí. Bylo to logické, ne?

,,Chci to hned zkusit," vyhrkla jsem netrpělivě, podávaje mu svitek zpět. On přesně chápal ty obrázky a já jsem měla schopnosti.  No a s tím už se dalo něco dělat. Doufala jsem jen, že jsem nebyla jediná, kdo to chápal.

,,No tak dobrá. Taky jsem zvědav, jestli mám pravdu a opravdu to ve Vás je," prohodil. Takže i on ve mě věřil. To se mi líbilo.

,,Vyzkoušíte si to zase na nějakém vězni," rozhodl s úšklebkem a nadšením mě vlastním.

Těšili jsme se oba ve směs stejně. On měl radost, že se svým učením vytáhne před mým otcem a já jsem měla radost, že zazářím se svými schopnostmi tak, že zastíním i jasnou Azulu.