Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 21.

O pár týdnů později
Ba Sing Se bylo neskutečně obrovské město a to, co se nacházelo v národu ohně se s ním nedalo vůbec měřit. Celou dobu, kterou jsme tam strávili jsem dumala na tím, jak bylo možné, že i národ ohně neměl tak obrovské imperium obehnané vysokýmy nedobitnýmy hradbamy. Vždiť my, vládci ohně jsme byli tak vyspělí, moudří a tu moudrost jsme dokonce šířili mezi ostatní národy. Takový skvost bychom měli mít spíš my, žejo.

To však nebylo podstatné. V tom městě jsem byla kvůli přítomnosti avatarova týmu a také přítomnosti mého bratra a strýce, o kterých jsme se však dozvěděli jen čirou náhodou od Katary, jenž si myslela, že mluvila s bojovnicemi Kioshy.

Ti dva si v klidu obsluhovali svou čajovnu, aniž by se zajímali, co se kolem nich dělo a tak nám to hrálo do karet, neboť jen tak se nad nimi mohly bezpečně stáhnout naše neproniknutelné sítě. Že by se mi to líbilo se však říct nedalo. Jak mohl Zuko sakra tak klesnout a obsluhovat v čajovně? Kam se podělal ta jeho zapálenost pro vybojování cti?

,,Jsem docela nervózní ze zítřka," přiznala jsem neochotně, když mi Zulan položil velké dlaně na ramena s úmyslem namasírovat mě, přičemž jsem nepochybovala, že je to jen záminka pro nějaké nemravnosti. Jistěže jsem proti nim nic neměla, ale téma Zukova návratu domů bylo zrovna prioritní a tak jsem nad ním nepřestávala přemýšlet.

,,Nejsi si jistá, jak bude s princem po návratu naloženo, že?" Vytušil moudře, načež mi jemně promnul obě ramena. Vnímala jsem příjemnou úlevu a fakt, že něco takového jsem potřebovala už dlouho jsem raději vypustila a užívala si to postupné uvolňování stuhlých svalů.

,,Právě," pokývala jsem hlavou. ,,Otec mi toho moc neřekl a Azuli nevěřím... Chápeš jak je nerealné, že bude vše jako předtím, než byl Zuko poslán do vyhnanství?" Vyjekla jsem, když Zulan promnul místo, kde jsem měla ramena nejvíc stuhlá.

Jediné, co mi v tu chvíli neslo radost byla ta masáž a příjemná úleva pramenící z toho, že jsem si s někým konečně mohla promluvit o nedůvěře k Azuli. Jasně, Mai jsem se taky mohla svěřit se vším, ale se Zulanem to bylo jiné, neb úleva s ním byla daleko výraznější.

,,Nevím," pokrčil rameny. ,,pána ohně Ozaie osobně neznám. Slyším na něj jen chvály a zvěsti o jeho dokonalosti," vylezlo z něj naprosto vážným hlasem doplněným tak úžasným úšklebkem, že jsem nemohla jinak, než se z plna hrdla rozesmát.

,, No dobře," zajíkla jsem se, pokoušejíc se ten pitomý smích trošku zapudit. ,,Tak dej na mě, protože otec chyby nepromíjí. Vyžaduje čistou dokonalost a já vím, o čem mluvím, když s ním žiju celý svůj život. Narozdíl od tebe," znovu jsem vyprska smíchy navzdory vážnosti téhle konverzace, nechápaje, jak jsem se na takový přístup zmohla. Zvlášť s ohledem na situaci, ve které jsem se Zukem byla.

,,No tak v tom případě ti musím věřit," uznal se smíchem. Zulanův přístup mě poměrně těšil. Zvlášť, když byl ten jeho věčný optimismus tak nakažlivý a ja se díky němu nehroutila.

Mé prsty sevřely zápěstí jeho ruky a následně jsem ho stáhla vedle sebe, abych mu mohla věnovat děkovný polibek. Takový ten něžný, který vystačí za tisíc slov, kterýmy bych stejně nedokázala popsat své díky za to, že mám tak skvělého přítele a on mi jej oplatil stejně něžně. Prostě úžasné. Tak měl vypadat dokonalý pár.

,,zasloužil bych si jich mnohem víc," zašeptal, když jsem se od něj zdráhavě odtáhla. Moc se mi do toho nechtělo, ale tomu polibku jsem chtěla zachovat to úžasné kouzlo a kdybych se od Zulana neodtáhla, pokazilo by se.

***

Azula nedočkavě přešlapovala vedle trůní síně královského paláce Ba Sing Se, přičemž jsem já měla nervozitou tak stažený žaludek, že bych nedokázala polknout ani malinký drobeček chleba. Opět jsem ale byla vděčná Zulanovi, neboť jeho dlaň svírající mé rameno mi dodávala tolik potřebnou odvahu. Třebaže jí nebylo dostatek, ocenit jsem to chtěla a taky musela.