Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 18.

Spolu s Mai jsem chodila mezi hezkýmy domky, míříc na místo, kde měli sraz s holkama. Shodou okolností o půl hodiny dřív, než jsem se měla sejít se Zulanem. Nejspíš naposled na dlouhou dobu. To mě samozřejmě řádně mrzelo, neb mi Zulan minulou noc ukázal něco, co bych chtěla zažívat den co den, nebo spíš noc co noc. Ano, to bylo dokonale výstižné a teď... Budu  ho muset opustit a to mi tolik přirostl k srdci.

,,Co se včera v noci dělo, že jsi zapomněla na sraz za rozbřesku?" Prolomila ticho Mai a narušila tak tok mých myšlenek, které se stejně stáčely někam úplně jinam, než bylo vhodné. Chvíli jsem však zaváhala, jestli bych Mai o Zulanovi měla říct a tak jsem odpovídala tak, jak jsem se rozhodla.

,,Potkala jsem jednoho chlapce. Zdejšího, naprosto úžasného a dokonalého. Vzal mě na festival, který teď probíhá," vyprávěla jsem s přitroublým úsměvem na tváři, přičemž Mai užasle zírala. Patrně asi vymyslela hodně variant, ale na tuhle její fantazie nestačila. Nebo ji možná vyloučila. Prostě kdy já jsem se zajímala o chlapce? Vždycky jsem řešila jen jak být skvělou princeznou a jak si zajistit otcovu pýchu.

,,Chlapce?" Zopakovala nevěřícně Mai. To mě snad neslyšela, nebo co? Přikývla jsem v souhlas a tiše jsem se bavila nad jejím překvapením.

,,Jmenuje se Zulan, je nadpozemsky krásný, je zdejší a prostě... Má takové to osobité kouzlo," vyprávěla jsem rozčarovaně. Nutno dodat, že bych tak mohla pokračovat do nekonečna. Věděla bych, jak Zulana vychvalovat celé hodiny, ale nic špatného jsem na něj vymyslet nedokázala. Možná v tom bylo to pravidlo, že zamilovaný na svém protějšku chyby nevidí a nebo to prostě bylo tím, že jsem ho znala jen par hodin a tak jsem na něm ani chyby vidět nemohla. Snad jsem žádné ještě nenašla.

Většinou jsem však lidi zvládla popsat třemi větami, ale na Zulana to prostě nestačilo. Tohle postavení má mimo něj v mém srdci jen Zuko s otcem, aneb proč plýtvat slovy na jedince, kteří mi byli ukradení?

,,Popsalas ho tak dobře, že ho téměř vidím před sebou," neodpustila si kousavou poznámku doprovázenou úšklebkem, nicméně v jejich očích jsem zahlédla pochopení a příslib podpory, ve chvíli, kdy Azula začne spílat, jak je u ní zvykem. Jelikož jsem tušila, že to nebude jen tak, byla jsem ji za ten příslib vážně vděčná.

,,Musela bys ho vidět mýma očima, abys to pochopila, ale díky," povzdechla jsem si. Mohla jsem ji ho popisovat důkladně, aníž bych vynechala třeba jen malý detail a stejně ho nemohla vidět tak, jako já. Bylo to stejné, jako se Zukem. Mai ho viděla tak, jako já Zulana a já jsem se na něj nikdy nedívala jinak, než očima milující sestry. Mai si pouze mohla představit, jak já Zulana vidím, ale mé skutečné city pocítit nemohla a opačně to platilo stejně.

,,I když nemůžu vědět, jak to opravdu vidíš, chápu tě," ujistila mě se zadumanou tváří, z níž se stále nevytrácel onen příslib podpory.

Posléze jsem se vrhla na popis toho, co se dělo u Zulana. Jistě, nepamatovala jsem si ani ň, ale popovídat si o tom s nezůčastněnou osobou znamenalo, že se mi malinko uleví a taky to znamenalo, že získám radu a človělka, který bude vědět, že si nepamatuju, co jsem v noci dělala u cizího chlapce doma. Věděla jsem, že jí můžu věřit, protože jsem věděla že nikomu nic neřekne.

,,Jako vážně si z té noci nic nepamatuješ?" Ujišťovala se nevěřicně, přičemž sotva znatelně pokroutila hlavou. Probodla jsem ji pohoršeným pohledem na znamení souhlasu a zopakovala jsem ji, kolik jsem toho zhruba vypila, než jsme k Zulanovi došli, aby se zas tolik nedivila a zabralo to.

,,Co Azula... Chce mě zabít sama, nebo to nechá na někom jiném?" Zašklebila jsem se. Počítala jsem tedy s tím, že běsnila hodně, protože jsem ji překazila plány. Ale chtěla jsem se dozvědět co nejvíc. Čistě jen ze zvědavosti.