Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 28.

Avatarovu partu jsme našli bez větších obtíží. Byli totiž v jednom ze starých opuštěných chrámů, jenž vysel ze skály dolů. Do Západního vzdušného chrámu se ukryli po neúspěšné invazi, při níž zajali jistě mnoho bojovníků. Podle mě byla ostatně hloupost kolosálních rozměrů naplánovat invazi na národ ohně v královském městě. Naši lidé oproti nim totiž měli nespočet výhod. Známé prostředí, pokročilou techniku a především skvělé zdroje informací. Rozhodla jsem se, že jim to vmést do tváří hned bude hloupost a proto bylo ideální chvíli počkat.

,,Tak jo," položila jsem ruku na Zukovo rameno. ,,Našli jsme je a teď mi řekni, co jim hodláš jako říct, aby nás mezi sebe vzali a byli schopni nám věřit."

Princ se zarazil, pohlédl na mě a pokrčil rameny. No to snad ne! Kam bychom složili hlavy, kdyby nás k sobě nevzali? Vždiť jsme s sebou neměli žádné spacáky, stany. V batozích jsme měli jen nějaké deky a Baileyho jsem jako postel využívat nechtěla. Bratr na tohle možná zvyklý byl, ale já ne a ani jsem s tím nehodlala začínat. Byla jsem zvyklá spát v čisté a měkké posteli, ne na zemi s kupou brouků a hlíny.

,, Ahoj, jsem Zuko a tohle je má sestra Maira. Možná nás znáte. Párkrát jsem se vás pokoušel zabít, ale už je to pryč. Teď se k vám chceme přidat a pomoci porazit otce."

Chvíli jsem na něj civěla jak na pitomce přemýšlejíc, jestli to myslel vážně, nebo jestli jen žertoval, avšak podle toho, jak si mnul zamračeně kořen nosu jsem usoudila, že si legraci nedělal. Bohužel.

,, Tak po tomhle proslovu si tě jistě přitáhnou do společného obětí a s radostí nás přiberou do party, Zuko," poznamenala jsem kousavě a ruce si založila na prsou.

,,A co bych měl teda podle tebe asi tak říct, ty chytrá?" Osopil se pobouřeně.

,,To nevím, ale určitě ne ahoj, já jsem Zuko. Vždiť to je výsměch! Kdybys za mnou s tímhle přišel po těch všech činech, vyhnala bych tě blesky až na konec světa," mračila jsem se. Myslela jsem to smrtelně vážně. Hnala bych ho. Jasně že ne na konec světa, ale co nejdál ode mě určitě.

,,Něco vymyslím na místě," odfrknul si, avšak přesvědčivě to neznělo ani trošku. Jenže když bude mluvit od srdce a upřímě, možná je obměkčí. Přece nikdo z té jejich party, krom Toph nevypadal nějak tvrdě a nepřístupně.

***

Opět a zas jsme pracovali spontánně. Zničeho nic jsem se zjevili v avatarově úkrytu a dle bratrových slov jsme museli vymýšlet řeč na místě. Nedalo se říct, že bych z toho byla nadšená, ale nepopírala jsem, že by to mohlo vyjít, ale jen v případě, že bude to vyznání od srdce.

,,Ahoj, já jsem Zuko a tohle je Maira. Možná nás už znáte..." Začal váhavě. Chtěl na ně zapůsobit, ale problém byl, že to spíš znělo, jakoby se jim vysmíval. To jako vážně? Nejhorší bylo, když jim předhodil, že umí ovládat oheň. Už jsem byla přesvědčená, že je náš osud zpečetěný, nemluvě o přespávání, ale princ prudce obrátil.

,,Koukněte, neměli jste to s námi lehké. Změnili jsme ale pohled na celou věc. Mrzí nás, co jsme vám všechno provedli. Teď vám chceme pomoct porazit otce," vysoukal ze sebe. To už bylo celkem slušné a co víc, bylo to upřímné.

Díru do světa by však s takovým proslovem neudělal a tak nebylo divu, že se na nás všichni koukali jako na idioty.

,,Mluví pravdu, já to poznám," uznala Toph, načež se uznale podívala kamsi za nás.

Ze strany se k nám přikradl obří létající bizon, jenž nás začal očuchávat a zkoumat, co jsme zač. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se ho nebála, neboť se mi skoro roztřásla kolena, když se mě láskyplně doknul horký jazyk a oslintal mi celý bok. To samé udělal i Zukovi, přičemž mi instinkt napovídal, že je to rozhodně správně. Mohlo by nám to pomoci.