Píseň plamene (Avatar FF)

Kapitola 22.

Azula měla před pár dny v trůním sále Ba Sing Se pravdu. Doma, v královském městě nás čekaly davy nadšených lidí, kteří nás vítali a po tom, co jsme dokázali jsme tam stáli s pyšně zvednutýma hlavama a užívali jsme si to. Dokonce i Zuko odhodil tu svoji otravnou ostýchavost a pocit viny, s nímž opouštěl hradby Ba Sing Se a uvolněně zvedl hlavu, vychutnávajíc si chvíle slávy. Zdálo se totiž, že konečně uvěřil, že bude mít takový život, po jakém toužil.

***

,, Výtečně, Mairo, jsem na vás hrdý... Na všechny tři," prohlásil pyšně otec, jenž si mě zavolal do trůnního sálu. Dokázali jsme tolik věcí a on mi za to chtěl vyjádřit vděk, pýchu a radost z našeho návratu.

,,Ostatní země se dozvěděly naše velké tajemství a plánují útok na den zatmění slunce," prohlásil zahořklým a krutým hlasem hlasem. Jen jsem souhlasně přikyvovala, a tak nějak jsem si v hlavě sestavovala, jak tohle zatmění bude asi probíhat. Bylo štěstí, že tenhle jev probíhá jen pár minut, takže jsme mohli sestavit dobrou strategii.

,,Budou se mě snažit zabít, ale to jim nedovolíme. Přečkáme to v našem úkrytu, o kterém nikdo neví, kde se nachází," pravil rozhodným hlasem, očividně připravený ukázat avatarovi, i celému světu naši sílu, ale až po zatmění, logicky. Zahřálo mě u srdce, že říkal ,,my" a ne ,,já" jak by se dalo čekat. Jaké to bude nemít skoro žádnou moc a nemoci se bránit? Jediný Zuko se mohl bránit. V boji s meči byl zatraceně dobrý a já jsem se rozhodla, že to přečkám s ním.

,,Ale teď další věc... Ty sis našla přítele?" Hrklo ve mě. Tak i proto si mě nechal zavolat, chtěl mi vynadat za Zulana? Tak trošku jsem věděla, že se mu náš vztah líbit nebude, ale že se ozve tak brzy? Vždyť ho ani nezná. Neví, jaký je.

,,Ano, jmenuje se Zulan," přiznala jsem klidným hlasem. Za Zulana jsem se nestyděla, spíš jsem se jím pyšnila, takže nebyl důvod ho skrývat, ačkoliv před otcem jsem se o něm maličko bála mluvit, protože prostě naše vznešenost, povinnosti a rozum by nám měly bránit ve vztahu s obyčejnými lidmi. Tak mi to kdysi říkal. Vlastně ne jen mě, vyslechli jsme si to všichni tři. Nemohl přece zanedbat takové kázání u svých potomků, že ano.

Jenže i když jsem se za Zulana fakt nestyděla, kvůli tomu kázání jsem o něm mluvit nechtěla. Co když ho otec vyžene? Nebo ho nechá zabít? To bych si neodpustila. Nikdy.

,,Co je vůbec tenhle Zulan zač?" Procedil skrze zuby. Žeby mi ještě dával šanci se vykoupit tím, že je syn někoho důležitého pro kolonii?

,,No, chlapec z jednoho z největšího kolonizačních měst národa ohně, otče. Ovládá oheň, je chytrý, má potenciál a hlavně spolu máme specifický vztah," vybalila jsem na otce, snažíc se zamaskovat své rozhození. Jistě to nepochopí.... Prostě muž s předsudky a s hrdostí na královskou krev nemohl pochopit takový vztah.

,,Ty si ze mě děláš snad legraci, Mairo!" Vyštěkl pobouřeně a někde mezi strachem z otce a obavou o Zulana jsem ve své mysli zaznamenala špetku škodolibé radosti z  toho, že  mi má předpověď vyšla. Prostě ne každý se mohl pyšnit předpovědí reakce Pána ohně, ačkoliv... Tahle reakce se vůbec nedala předvídat, že? Dovedla jsem domů neurozeného chlapce, tak jak asi mohl reagovat?

,,Promiň, ale nedělám," sklopila jsem kajícně zrak a horlivě přemýšlela, jak si toho netolerantního otce účinně udobřit.

,,Je opravdu nadaný, podporuje tě a máme se v oblibě," pravila jsem váhavě, přičemž jsem nad každým slovem chvíli přemýšlela. To, že Zulana miluju jsem neřekla, ačkoliv to byla pravda, protože bych tím svého rodiče pořádně naštvala... Něco takového by nebylo moudré. Zvlášť, když jsem chtěla Zulanovi zajistit přežití.