Příběhy Vranovské družiny II.

Gelbrin malomocným

S rozbřeskem jsem vylezl ze stodoly, kde nás jeden sedlák nechal za úplatu přespat. A docela slušně nás při tom obral.

I tak jsme byli za střechu nad hlavou rádi. Venku se tráva leskla rosou a při zemi se pořád ještě držela zima. Takový už je říjen.

První věc, co jsem ten den uviděl, byla Ainglin sedící na okraji studny, zatímco měnila Měše její obvaz, který mi stále připomínal tu šílenou noc v Nemojovské tvrzi. „Jak to vypadá?" Zeptal jsem se mile. Místo odpovědi však Měša jen protočila nasupeně oči a odkráčela. „Počkej, ještě ti to musím vyčistit!" Volala za ní Ainglin. Zbytečně. Bylo jasný, o co tu jde. Stále byla naštvaná za to, jak jsem jí zachránil život! Pravda, sice jsem přitom popravil jejího tátu, ale byl to buď on nebo ona!

„Mám o ni strach." Řekla sklesle Ainglin. „Ztráta celého jejího dosavadního života na ni byla moc." „To já taky." Řekl jsem zúčastněně. Tohle je možná moje šance poznat se s elfkou blíž. Napadlo mě.

Opatrně jsem se posadil na okraj studny, co nejblíž Ainglin oblečené jen v krátké košilce. Beze slova se ode mne odtáhla, a aniž by mi věnovala pohled, odešla. Dle jejích slov, najít Měšu.

Sakra! Já zapomněl, že v tý věži byla taky. Zatracenej kníže Lothar! Kvůli němu se mnou obě jednaj jako s malomocným.

Spustil jsem vědro zpátky do temné hloubky studny. Ta mi připomněla trpaslíkovo včerejší vyprávění o tajemných stokách a údajně i starodávných hrobkách. To je něco pro mě!

Vrátil jsem se zpátky do stodoly a začal ostatní popohánět k odchodu. Už jsem se toho města nemohl dočkat. Potěžkal jsem si svůj batoh. Jasně, a taky se tam musím zbavit toho šutru s vyrytými čárami, o kterém Měša tvrdila, že je to část mapy. To tak!

S údajně kouzelným, ale určitě krásně zdobeným, palcátem jsem si nemusel dělat starosti. Pro sebe si ho nenápadně přivlastnil Rudovous.

Slunce ještě stálo nízko na obloze a my už zase šlapali po zemské cestě. Šel jsem nadšeně vpředu s vidinou bohatství dávných trpasličích válečníků před sebou.

V poslední vesnici před městem, myslím, že se jmenovala Kuník, se nám do cesty postavil místní mrzák a žebral o almužnu. Teda... postavil. Spíše se před nás připlazil. „Nemáte prosím almužnu pro starého chudáka, dobří lidé? Wolko vám to oplatí!" Naříkal žebrák.

Chtěl jsem do toho trhana kopnout a plivnout mu na ten jeho hnusnej pahýl, ale Svein mě předběhl. Ne, nekopl ho první. Místo toho mu vtiskl do dlaně celý groš. Přitom udělal nad trhanem ochranné znamení.

„Děkuji ti, poutníče. Celá božská rodina ti to zaplať!" Rozplýval se. „Pro bratra ve víře všechno." Oplatil mu Svein.

„Jdeme. Chci bejt do setmění za hradbami." Řekl jsem otráveně. „Vy jdete do města?" Náhle zpozorněl žebrák. „Tam vás s tolika zbraněmi nepustí. I když... šlo by to zařídit." Vysvětloval se zadumaným výrazem. Vyčuranej mizera! Co za to asi bude chtít? Gestem jsem ho pobídl, aby pokračoval. „A almužna by pro mrzáka nebyla?" Zeptal se drze. Otráveně jsem před něj hodil další groš. Tohle bude drahej špás.

„Počkejte,až se bude slunce sklánět k obzoru. To tam má službu můj bratránek. Velkejchlap s vousy a hlavu holou jak koleno. Řekněte mu, že vás posílá Rasko."Stálo mě to sice celej groš, ale tahle pomoc se vážně hodila. Ze zkušenostijsem věděl, že je ve městech vždy spousta oplejtaček okolo nošení zbraní a užnějakou dobu jsem si s tím lámal hlavu. Ještě, že jsem do něj nakonecnekopnul.