Příběhy Vranovské družiny II.

Měša hledá stopy

Převracela jsem v ruce kus kamene s rytinou, který jsem našla při svém pádu do vody. Před ostatními jsem to prozatím skrývala. Přišel mi povědomý, jako bych ho už někde viděla, no ovšem! Takový měl otec vystavený ve své komnatě a musí ho u sebe mít Gelbrin!

Ten se pořád nevracel a já mezitím měla čas vyslechnout Kazimíra. Líbil se mi. Měl dlouhé plavé vlasy a modré oči. Mohlo mu být okolo dvaceti let jako mě. Škoda jen, že byl neskutečně nafoukaný... a mrtvý.

Z jeho vyprávění prokládaného nemravnými návrhy, které předkládal mě i Ainglin, jsme vyrozuměly, že do města přijel asi před týdnem. Sám. Chtěl si tu užít pití a, jak sám řekl, dámské společnosti. Všechno potají.

„No a jednou v noci jsem se opil a bloumal sám ulicemi Schatzbergu. Kdybyste byly se mnou, sličné panny, rozhodně by se mi nic takového nestalo. Nevylezli bychom z..." „Takže vás napadl v noci a opilého," přerušila ho otráveně Ainglin. Chlapi vedle nás se přidušeně smáli. Jen Sýček seděl kousek od nás a bezděčně si kontroloval obvazy. „Nejsi snad kněz, Sveine? Přestaň nás poslouchat!" Obořila jsem se na vlasatého barbara. „Něco takového", připustil, „naše svatá rodina je ale tolerantnější než vaši bohové. Můžu pít, veselit se a smát se, jak je mi libo." „Dobré vědět." Pokývala jsem hlavou.

Znovu jsem se otočila na Kazimíra s Ainglin. O nic z jejich rozhovoru jsem nepřišla. Kazimír se zase ztrácel ve svých vtípcích a narážkách.

„A jak ten vrah vypadal? Jestli to tedy nebyl pes, ta rána vypadá jako by ji způsobily dlouhé a ostré zuby." Zeptala jsem se, abych vysvobodila Ainglin od jeho hloupých řečí. Dle jejího výrazu už je nemohla snést.

„No," začal duch, „většinu vzpomínek mám rozmazaných. A to nemyslím jen z toho večera, ale úplně všechny. Nejspíš to bude mít něco společného s mým posmrtným bytím," zamyslel se, „ztrácejí se mi vzpomínky. Nevím, jak se jmenoval můj praděd, ani kdy jsem poprvé vyjel na lov." Uvědomil si zděšeně. „Ale něco si přesto pamatuji, dámy, nebojte se. Z krku jsem mu strhl něco kovového. Nejspíš to ještě držím v ruce." Kývl ke své mrtvole. „Takže to rozhodně nemohl být pes, sličná Měšo." Podíval se na mě vítězoslavně.

Se zatajeným dechem jsem došla k jeho tělu schovaném za hromadou odpadků a prohlédla mu dlaně. Nic v nich neměl.

„Možná to zůstalo tam, kde mě přepadl." Pokrčil duch průhlednými rameny. „A to je kde?" Zeptal se Rudovous, který se ve městě vyznal. „To já nevím, trpaslíku." Ohradil se. „Já se tu nevyznám, ale tu ulici bych zaručeně poznal. Budete mě tam muset odnést a ukázat mi to." Pobaveně se ušklíbl. Zřejmě se už těšil na to, až budeme jeho mrtvolu tahat po ulicích. „Měl jsem zajištěný nocleh U Stříbrné čepele. Tohle muselo být někde v okolí."

„Zrovna tam jdeme." Ozval se hlas z okraje uličky. Rychlým krokem se k nám blížil Gelbrin s jeho pláštěm smotaným do bandalíru a novým mečem zabaleným v houni. Kde ho vzal? „Tohle přes něj přehoďte a dejte mu na hlavu kapuci." Rozkazoval. „Už je tma. Já a Svein ho vezmeme mezi sebe a budeme dělat, že vedeme našeho opilého přítele. To je tady v noci běžné." Poslechli jsme ho. Schovali zbraně zpátky do houní a vydali se ke Stříbrné čepeli.

Zadním vchodem jsme se dostali do kuchyně a chlapi snesli Kazimírovo tělo i s jeho duchem do sklepa. Naštěstí duch uměl zmizet, takže k nám nepřitáhl na cestě žádnou pozornost. Ani krčmáři se radši neukazoval. „Vždyť já ho znám." Ujelo hostinskému. „Zamluvil si tu u mě nocleh, ale už dva dny jsem ho neviděl." „Teď už víte proč." Uchechtl se Gelbrin. „Měj úctu k mrtvým." Zpražil ho Svein ohnivým pohledem.

„Ale on není tak úplně..." Začal Rudovous. Nestihl však dokončit větu. Svein mu vrazil loket pod žebra. Což při jeho postavě o tři hlavy převyšující trpaslíka vypadalo obzvlášť komicky.