Příběhy Vranovské družiny II.

Sýček v chudinské čtvrti

Za stráží pronásledující Gelbrina zůstávala na nevydlážděné rozblácené ulici jasná stopa. Zahnula do křivolakých uliček mířících k chudinské čtvrti.

Střed města byl postaven trpaslíky a proto tam byly ulice rovné, vydlážděné kočičími hlavami a vedla pod nimi kanalizace.

V chudinské čtvrti vzniklé až s příchodem lidských osadníků nic takového neplatilo. Původně byla nalepena na vnější stranu hradeb na západní straně města. Nakonec se rozrostla natolik, že byla část hradeb oddělující obě poloviny města zbořena, aby se ušetřilo kamení, a rozšířena i okolo chudinské čtvrti. Aspoň tak nám to s opovržením vůči lidským stavitelům vyprávěl Rudovous.

Do nosu nás z jedné temné uličky udeřil příšerný puch z jirchářovy dílny. „Kdo dovolil koželuhovi stavět uvnitř hradeb? Vždyť to svinstvo, ve kterém louhuje kůže nemá kam odtékat." Stěžovala si Ainglin huhňavě, zatímco si držela nos. Snad poprvé jsem ji slyšel takhle mluvit.

Pokýval jsem hlavou na souhlas. Pro čich lesního elfa musel být tenhle zápach ještě horší. Aspoň k něčemu je mi ta lidská část mé krve dobrá.

Nejhorší ale bylo, že od stop stráží se oddělil ještě jeden pár blátivých otisků mířící přímo do té smradlavé uličky. „Gelbrin je v té uličce." Řekl jsem potichu a vyhýbal se Ainglininu pohledu. „Víš to jistě?" Zeptala se elfka, která z toho zápachu měla oči plné slz. „Jo, dojdu pro něj." Oznámil jsem jí a rychle vešel do uličky držící si u nosu cíp košile.

V duchu jsem se zase vyplísnil, že se jí ani nedokážu podívat zpříma do očí. Co naplat, už jsem takový a ona je...

„Psst, Sýčku." Ozvalo se od zapáchající hromady zničených kůží. Šel jsem blíž a očekával, že Gelbrin vyleze zpoza té kopy zmetků, ale on vystrčil hlavu přímo z jejího středu!

Měl jsem co dělat, abych se nezačal dávit. Otočil jsem se a volnou rukou na něj mávnul, aby mě následoval.

U okraje uličky na nás čekala Ainglin. Když uviděla Gelbrina pokrytého výkaly, ve kterých se louhují kůže, stala se nepříčetnou. „Nepřibližuj se ke mně! Kam jsi to vlezl a jak to, že jsi se neudusil?" Spustila a překotně couvala na druhou stranu ulice.

„Povím vám to po cestě." Culil se Gelbrin a my neochotně vyrazili s uctivým odstupem za ním. „Chtěl jsem se za tu hromadu schovat. Stejně by mě v tý temný uličce neviděli. No ale, jak sis určitě všimnul, Sýčku, na zemi tam byla spousta bordelu z toho jirchářství a já po ní uklouzl a spadl přímo do té hromady." Zakončil své vyprávění Gelbrin.

„Jak to, že se tam z toho zápachu nedusíš, vždyť jsi taky elf." Ptala se Ainglin a konečně si přestala zacpávat nos. „To sice jo, jenže já jsem, na rozdíl od tebe, z Belemoru, elfskýho města. Za generace lidskýho způsobu života už jsme si na takovýhle věci zvykli." Řekl pyšně.

Dorazili jsme před hostinec a Gelbrin už se hrnul k předním dveřím. Chytil jsem ho za rameno: „Musíme zadem." „No jo vlastně. Budeme muset děvčatům pomoci naplnit další káď." Smál se elf.