Příběhy Vranovské družiny II.

Sýček pozná mrtvého

Jednoho krysáka, který na mě dorážel probila Ainglin šípem. Druhý to ale nevzdával a já se svým stopu dlouhým tesákem neměl moc šancí. Přesto jsem se ho stále snažil bodnou a zahnat co nejdál od nás. Za mými zády jsem uslyšel zadrnčení tětivy.

Po očku jsem se ohlédl. Všichni velepotkani na druhé straně chodby byli mrtví. Poslední z nich stojící přede mnou využil mou nepozornost a skočil po mně. Předními prackami mi narazil do hrudi a jeho žluté zuby cvakly jen pár coulů od mého špičatého ucha. Srazil mě do vody a hladina se nad námi zavřela.

Několikrát jsem si lokl odporné vody smíchané se splašky a má lucerna se rozbila o kameny na dně stoky. Stále jsem však držel svůj tesák. Několikrát jsem zuřivě bodl do chlupaté masy nade mnou. Pak jsem v levém rameni ucítil hroznou bolest. Ta potvora mě kousla!

Kalná voda okolo mě se zbarvila krví a můj odpor ustával. Čekal jsem na ránu z milosti.

I přesto a přes vodu v uších jsem slyšel Ainglin křičet slova v jazyce elfů. Kéž bych si jen vzpomněl, co znamenají...

Voda okolo mne a krysáka se vzedmula a mrštila s ním proti stropu. Ozvalo se zapraštění kostí a mrtvý velepotkan s hlasitým šplouchnutím dopadl do splašků.

Rudovousovi silné mozolnaté ruce mě popadly pod paží. Ramenem mi projela ostrá bolest a já ztratil vědomí.

Probral jsem se opřený o zeď místnosti. Pod zadkem mě něco tlačilo. Asi kost z poslední velepotkaní večeře. Vedle mě klečela Ainglin a držela mne za ruku, kterou mi zrovna Rudovous obvazoval. „Měla jsem vystřelit dřív... Promiň. Měla jsem tě poslechnout." Ve tváři byla bledá a z nosu jí podle krvavých šmouh ještě před chvílí tekla krev. I tak se na mě usmívala. „Tak si místo toho musela začít čarovat, hexo?" Brblal Rudovous. „Skoro jsi nás těma vlnama všechny utopila. V Nemojově jsme se snad na něčem dohodli." „A to jsem měla nechat Sýčka sežrat tou potvorou?" Odsekla mu. Trpaslík pokýval hlavou.

„Radši jsem ti vyměnil i obvazy na břiše. Zase ti povolily stehy. Jestli budeš furt takhle vyvádět, tak ti tu ránu sežere sněť." Poplácal mě Rudovous bodře po zádech a odešel za zbytkem družiny, který zrovna zapaloval velepotkaní pelechy. Byli tak vlhké, že se ale stejně museli uchýlit ke krajnímu řešení. Magii... a oleji do lucerny z mé brašny!

Svein soustředěně klečel na zemi u olejem politého pelechu a okolo prstů se mu ovíjely plamínky. Během chvíle stejným způsobem zapálil všechna hnízda a v místnosti začalo být nepříjemné dusno.

Znovu jsem sklopil hlavu a pokusil se vyprostit zpod zadku ohlodanou kost. Ainglin mě stále držela za ruku a já se odtáhl. Její úsměv pohasl.

Co je to s tebou, Sýčku? To s ní dokážeš promluvit jen v moment, kdy na vás útočí lidožravé potvory?

I přes otupující bolest v rameni jsem vstal a mátožně se vydal za ostatními jen abych s ní nemusel být sám.

Na druhé straně místnosti se nacházel skluz, po kterém zřejmě dříve stékala voda. Teď na něm byla jen zaschlá krev a pod ním hromada mrtvol.

Tak už vím, z čeho byla ta kost.

Svein před nimi klečel a horečně se modlil za jejich řádně nepohřbené duše. Často opakoval jméno svého boha. Severského otce jejich svaté rodiny Wolka. Gelbrin nebyl tak pobožný. Místo úcty mrtvolám stahoval prsteny a vybíral kapsy. Byla z toho slušná hromádka zlata. Měša ho s odporem pozorovala a pak se vydala do rohu místnosti vyzvracet. Nedivil jsem se. Zápach tu byl opravdu příšerný.