Příběhy Vranovské družiny II.

Svein pod zemí

Sešli jsme se přesně po druhém zvonění před zrezlou mříží zakrývající šachtu ve smradlavé uličce. Nebyli jsme přímo v Caletnické ulici. Spíše k ní přiléhající uličce, kam se vylévaly splašky.

Vedle mě stála na smrt bledá Ainglin a třásla se. Měša jí sice říkala, že s námi nemusí. Ainglin ji ale odbyla, že by se za sebe styděla. Nechat tam lézt ostatní zatímco si bude vysedávat v hostinci.

Otmar nám se zacpaným nosem otevřel mříž. Naklonil jsem se nad otvor vedoucí do špinavé vody asi dva sáhy pode mnou a pochopil, proč si vousáč tam úporně drží nos. Se štítem na zádech a sekerou v pohotovosti jsem se spustil do stok, které podle Rudovousova hrdého vyprávění postavili ještě trpaslíci. Dopadl jsem na nerovné dno plné rozpadajících se cihel a splašků až po kolena.

„Jak to tam vypadá?" Ptal se Gelbrin. „Můžeš slézt, nic se tu nehýbe." A i kdyby, já bych to neviděl. Pochodeň nesl Gelbrin, který už se spouštěl za mnou. Dopadl hladce vedle mě a pocákal mě kalnou vodou. „U Wolka! Dávej pozor!" Zasyčel jsem a sundal ze zad štít. I Gelbrin zvedl pochodeň a vytáhl meč, který musel mít stejně jako ostatní zabalený na ulici do houně. To už mezi nás skočila s druhou pochodní Měša. A v ten okamžik to začalo.

Ve tmě proti mně jsem v mihotavém světle zahlédl prvního velepotkana, kvůli kterým jsme sem přišli. Ainglin nepřeháněla, zvíře bylo skutečně velké jako ovčácký pes. Mělo černou srst a nejméně tři couly dlouhé zuby!

„Už jsou tady!" Zakřičel jsem, abych varoval ostatní. Velepotkan už byl skoro u mě a já zvedl štít. Stejně jako v domě kupce Neplacha mi to nejspíš zachránilo život, když jsem ucítil celou potkanovu váhu na svém štítu. Nakonec by mě potvora nejspíše převážila. Naštěstí, Měša stojící za mnou s mečem ji pohotově sekla přes čumák. Černý tvor spadl z mého štítu do splašků, táhle zapištěl a dal se na útěk. I přes vysokou hladinu vody se pohyboval s úctyhodnou rychlostí.

Otočil jsem se. Gelbrin měl nejspíš podobné problémy jako já, ale byl na to sám a neměl štít. Ruku, ve které držel pochodeň a po které asi velepotkan šel, měl teď pro lepší osvícení chodby vysoko zdviženou a od zápěstí až k lokti ošklivě potrhanou. Stružka krve mu zvolna stékala za límec košile.

To už dolů pohotově slezli i zbylí tři členové družiny a potkan ohrožující Gelbrina se stáhl. „To mě poser." Zamručel Rudovous a vrazil Sýčkovi do ruky svoji kuši. „To už ses stihl takhle zřídit?" Zeptal se. Gelbrin mlčel. Rudovous vytáhl kus čistého plátna a provizorně mu ránu obvázal. Gelbrin stále mlčel.

Chodba vedla od severu k jihu a my začali dohadovat, kam se vydáme. Zrovna tady! „Nesmíme se rozdělit." Říkala zrovna Ainglin. „Nebo nás uloví po jednoho po druhém." „Tak třeba na sever." Ozval se konečně Gelbrin. Všichni ho poslechli.

Šli jsme, jak jsme se domluvili v nálevně. Vedl jsem naši skupinku nejméně sto sáhů a my polevili v ostražitosti. Měša i Gelbrin dokonce schovali své meče a Rudovous si začal pohvizdovat nějakou trpasličí písničku. Pak se chodba rozdělila. Měša s Gelbrinem zvedli pochodně tak, až jejich plameny olizovaly strop chodby, což nebylo tak těžké.

Gelbrin přitom zdravou rukou poklepával na stěnu chodby. Asi vycítil můj tázavý pohled a přes rameno mi nadšeně řekl: „Tady přece někde musí být to trpasličí zlato. Tady někde byly kdysi ty hrobky!" Zavrtěl jsem nad tou bláhovostí hlavou.

Pravá chodba se po pár sázích stáčela zpátky k jihu a nejspíš vedla zároveň s chodbou, po které jsme přišli. Levá chodba po několika krocích končila ve velké místnosti, jejímž středem protékaly splašky. Okraje byly suché a bylo na nich něco připomínající pelechy. Z tohohle místa vypadaly prázdně.

Vydal jsem se doleva a zastavil se na okraji místnosti. Z pelechů, které vypadaly jako prázdné, se na nás vyřítili čtyři velepotkani! Mezi námi teď stál jen můj štít. Situace se opakovala. Největší potkan, zřejmě vůdce smečky, mi skočil na štít a podrápal mi pravou tvář. Já pod jeho vahou už skutečně podklesl v kolenou. Pak mi nad hlavou proletěla šipka z trpaslíkovi kuše a prošla korálkovým okem vůdce smečky. Jeho mrtvá váha mě přitiskla ke stěně a já jen bezmocně sledoval, jak se zbylí tři potkani řítí na Gelbrina a Měšu. Oba v ten okamžik hází po nejbližším potkanovi vrhací nůž a co nejrychleji tasí meče. Oba nože se zasekávají potkanovi do přední části trupu a Gelbrin nemá žádný problém trpící zvíře dorazit.

Mezitím na druhé straně stojí Sýček zády ke zbytku družiny. V jedné ruce drží lucernu a druhou se ohání tesákem a drží si od těla dva velepotkany, kteří nás napadli u vstupu. „Střílej! Střílej!" Křičí stále dokola na Ainglin a odráží jeden útok za druhým. „Snažím se! Přestaň se hýbat!" Odpovídá mu celkem zbytečně. Sýček nemůže přestat máchat tesákem, jinak ho velepotkani sežerou. Elfce se třesou ruce. Přesto vypouští Sýčkovi přes rameno dlouhý šíp a ten zajede do vzdálenějšího velepotkana až po opeření.

Konečně se mi podaří odvalit šedivého vůdce smečky a vpadnu bližšímu ze dvou velepotkanů, kteří doráží na Měšu s Gelbrinem, do zad a přerušuji mu páteř úsporným sekem přes hřbet. Než se rozmáchnu k další ráně, abych zabil i druhého potkana, příšera sebou škubne a padne mrtvá k zemi. Z boku jí trčí šipka. Rudovous stihl znovu natáhnout kuši a odvedl práci za mne.

Pak Ainglin něco zakřičela a mě zamrazilo. Ucítil jsem čáry.