Příběhy Vranovské družiny II.

Sýček zapíjí žal

Položil jsem poslední kámen a utřel si pot a krev z rozraženého čela. Přede mnou byly dvě čerstvé mohyly. Pod levou odpočívala Leva, v té pravé snil Rudovous svůj poslední sen s měchem piva na prsou. Stáli jsme u zadní zdi hřbitova zarostlé vysokou trávou. Jinde pro naše přátele nebylo místo.

Nervózně jsem přešlápl. V téhle chvíli by se hodilo něco říct, ale na to já nikdy nebyl.

„Jsou... hezké." Řekla nejistě Běla s rukou v dlaze. Neměli jsme Rudovouse, aby jí zlomeninu ošetřil. Tak jsem si vzal jeho brašnu a zkusil to místo něj. Celou dobu se mi přitom před očima zjevoval Ainglinin šíp. Proč to udělala?

„Já už bych šel." Řekl Gelbrin. „Nechme je v klidu odpočívat. Zaslouží si to."

Pokýval jsem hlavou. Lepší slova už nad nimi asi stejně nikdo nepronese. U hřbitovní brány jsme nechali stát žebřiňák s plachtou, na kterém jsme přivezli těla.

„Kde myslíte, že teď jsou?" Zeptala se Běla. S Gelbrinem jsme se po sobě nervózně podívali. Oba jsme vyrostli mezi elfy, kteří nevěří v žádné bohy. Pro nás je po smrti jen prázdnota.

„Samozřejmě, že v nebi." Snažil se Gelbrin utěšit tu smutnou dívku. „Zemřeli v boji s temnými silami a za to budou odměněni." „Proto jste jim zlámaly ruce i nohy a odsekli hlavy?" Zeptala se podezřívavě.

Trhl jsem s sebou. To jsem udělal já. Zatímco Gelbrin chodil s Bělou po hřbitově. Myslel jsem, že se mi podařilo opatření proti navrátilcům, které jsem provedl, nějak zakrýt.

„Upír se může vrátit ve spoustě podob." Zabručel jsem. „Jo," chytil se mých slov Gelbrin, „bylo potřeba, aby jejich oběť nepřišla nazmar." „Tak proč se nevrátili jako Kazimír? Jako duchové?" Ptala se dívka dál. „Protože je tu nedržela pomsta jako Kazimíra." Řekl jsem. „Tak proč tu nezůstali kvůli nám?" Po tváři se jí koulela slza. „Kdyby to bylo takhle snadné." Řekl chmurně Gelbrin.

Došli jsme do hostince U Stříbrné čepele a posadili se ke stolu. Přišel k nám Janek a gratuloval nám k našemu vítězství. Ztrátu našich přátel přešel mlčením a všem nám donesl rundu své nejlepší pálenky. „Na klid mrtvých" Pozvedl Janek svůj pohárek a všichni jsme se napili. Otřásl jsem se. Nebyl jsem zvyklý pít.

Do nálevny konečně přišel zbytek naší slavné družiny a s nimi dokonce i Aenir a jeho sestra. Všichni jsme se nacpali k jednomu stolu a Gelbrin poznamenal: „Co to tu tak smrdí?" „Uklízeli jsme. A navíc jste nám sebrali žebřiňák a my táhli Kazimíra přes půl města." Usadila ho Měša. „Zase jako opilce?" Zeptal se pobaveně. „Jo, a navíc začíná smrdět, když jeho duch odešel." Dodala znechuceně.

„Nebojte." Řekl hostinský. „Hned zítra ho připravím na cestu za jeho otcem." „Kdo by se s tou mrtvolou chtěl dobrovolně tahat?" Nakrčil Aenir nos. „Já," řekl Svein, „někdo musí vyzvednout nálezné za jeho tělo." „Nechceš, abych jela s tebou?" Zeptala se Měša a oči jí svítily. „Samozřejmě, že chci." Usmál se Svein a Měša vypadala po dlouhé době skutečně šťastně.

Vedle mě si sedla Silbi se svou loutnou. Podíval jsem se na ni. Hezká plavovlasá elfka se na mě usmála a já se vyděšeně odvrátil. Připomínala mi Ainglin a já pořád nevěděl, co si o jejím zmizení myslet. Byla to skutečně ta dívka, kterou jsem si vysnil, nebo nebezpečná vražedkyně? Nikdy mi vlastně neřekla, kvůli čemu odešla od elfů. Možná už vím proč.

Navíc jsem dneska po letech zase zabil člověka. A to jsem si slíbil, že už to nikdy neudělám. Ano, tu tepnu jsem sice trefil omylem, ale i tak ten strážný vykrvácel. Vinu tím nesmažu.