Příběhy Vranovské družiny II.

Sveinův dlouhý večer

Janek byl z našeho úlovku nadšen. Na rozdíl ode mne. Většina z nás by upírku nejraději hned spálila. Ale Gelbrin s Měšou byli pro jednou zajedno, že ji musíme použít jako návnadu na jejího muže. Tak teď ležela ve sklepě hned vedle Kazimíra. Ten musí být štěstím bez sebe. Z nemrtvé sálala temná moc, ze které se mi dělalo špatně.

Celá naše družina seděla jako obvykle v šenku a lámala do sebe jedno pivo za druhým. I když ne všechno bylo jako obvykle. Gelbrin zrovna hučel do ramenatého a zjizveného pořízka, kterého tu potkal. „Takže to je asi tak zhruba všechno, co potřebuješ vědět, Břetislave. Takže," ztišil elf hlas, „pomůžeš nám s naší malou prácičkou? Platíme poctivým stříbrem."

Nějak mi to nešlo na rozum. Žoldák si najímá žoldáka. I tak jsem ale musel uznat, že pomoc potřebujeme. Jen Měša se na to tvářila kysele, jako na všechno, co Gelbrin dělá. „Ehm... Jasně. Beru." Odpověděl žoldnéř jménem Břetislav a dál svlíkal Ainglin očima. Sýček ho přitom propaloval vražedným pohledem.

„Jak ale vzkážeme tomu krvesajovi, že máme jeho ženušku?" Přerušil Gelbrina už notně sťatý Rudovous. „Na tom s Gelbrinem zrovna pracujeme." Odbyla ho odměřeně Měša, která nerada pila pivo, a proto i teď usrkávala jako jediná víno.

Jak to dořekla, otevřely se dveře a do nálevny vstoupil vytáhlý elf s dlouhými světlými vlasy a v bohatě zdobeném rudém plášti. Z brašny mu koukala flétna. Že by skald? Taky jsme takové u nás na severu měli. Jen nebyli tak hezky oblečení.

Elf přišel až k našemu stolu. „Mohu si přisednout?" Řekl tiše a očima nervózně těkal po osazenstvu hospody. „Jistě," přikývl jsem, „posaď se k nám, pěvče." Udělal jsem mu místo na lavici.

„Přináším zprávy od urozeného pána Manfreda von Trauheim. Chce se s vámi setkat ve svém novém sídle." Řekl co možná nejklidněji. „O kom to mluví?" Zeptal se nechápavě trpaslík. „O tom upírovi." Utnula ho zase Měša.

„A toho máme jako zabít?" Zeptal se Břetislav. Hned potom bolestně zaúpěl. To ho Ainglin kopla pod stolem do holeně. Vzhlédl k ní a ona se na něj líbezně usmála. Zakoulel jsem očima. Právě jsme do družiny přijali dalšího natvrdlého bijce. Jako by Thongar posledně nestačil.

„Kdy se s ním máme sejít?" Zeptal se opatrně Gelbrin. „Dnes po soumraku v jeho sídle. Dovedu vás tam." Odpověděl elf. „Proč mu pomáháš mistře..." Čekal jsem až doplní své jméno. „Aenir, víte, pán z Trausteinu má ve své moci mou sestru Silbi. Mě ale ne, rád si s lidmi takto hraje." Vysvětloval překotně elf.

„Tím v moci myslíš ovládání mysli?" Zeptal jsem se a naprázdno polkl. Upír byl možná silnější, než jsme si mysleli. „Ano, a není jediná. Prosím, dejte mu, co chce." Skoro se rozplakal Aenir.

„Sejdeme se s ním zítra za svítání. Vyřiď mu to. V noci za ním rozhodně nejdem. Nejsme blázni." Řekl tvrdě Gelbrin. "Jak si přejete," nabíral Aenir, „ale jemu se to líbit nebude." S těmito slovy vstal a odešel.

Mezi námi zavládlo mlčení. Každý přemýšlel o našem nebezpečném poslání. Pak k nám přišel Janek. „Našel si vás, co?" neznatelně jsem přikývl. „Dejte nám něco, jak se proti němu bránit. Vždyť nás dokáže uhranout pohledem!" Prosil jsem. „To jsme si nedomluvili, elfe." Obořil se Břetislav na Gelbrina. Ten ho jenom odmávl.

„Dal jsem vám přeci ten meč, tím ho dokážete zabít." Řekl hostinský klidně. „A to je všechno?" Zamrkala Ainglin, která stejně jako já věděla, jak nebezpečná je magie mysli. „Nemáte tu nějakou svěcenou vodu, kříže nebo česnek?" Prosil pověrčivý Břetislav. Janek se rozesmál. Nikdo jiný ne.

Potom, co si utřel smíchem vlhké oči, řekl: „Nic takového na upíra neplatí. Když vznikli první z nich, ještě tu žádná církev nebyla. A česnek? To tvrdí tak možná báby kořenářky, aby se lépe prodával.

„Takže máme jen ten hloupej meč?" Zeptal se Gelbrin zoufale. Náš úkol se začínal nebezpečně podobat sebevraždě.

„Ne," zavrtěl Janek hlavou, „ještě na něj samozřejmě platí denní světlo." Teď už se nesmál. „A proti ovládnutí mysli jsme tady my, já a Ainglin." Řekl jsem zamyšleně. Hostinský chmurně přikývl.

„A co mu vlastně zabrání nás tu vprostřed noci všechny povraždit?" Zeptal se Rudovous. „Můj hostinec je chráněn zaříkadly, která neprolomí ani mocnější magie, než je ta, co používají upíři." Vysvětlil pyšně Janek.

„Bělo, dojdi radši do sklepa pro flašku." Ztěžka dosedl Janek na lavici vedle mne. „Já tam k té upírce nejdu." Odpověděla plačtivě. „Já tam dojdu." Nabídl jsem se.

Ve sklepě byla tma a vlhko. Sebral jsem první lahev, co jsem ve tmě nahmatal a otočil se k východu.

Přímo přede mnou se znenadání objevil Kazimír a já leknutím skoro upustil láhev s kořalkou. „Zdravím tě, čaroději." Řekl duch spiklenecky. „Potřebuješ něco?" Zabloudil jsem pohledem k upírce schované pod bílým přehozem. Kazimírovo tělo bylo hned vedle.

„Slyšel jsem, že zítra hodláte zabít toho slizkého upíra a pomstít moji maličkost." Řekl Kazimír a významně na mne pomrkával. „Ale ty s námi nejdeš." Odbyl jsem ho. „Za co vás platím!" Rozohnil se duch. „A jak jinak budu vědět, že jste mne pomstili a já mohu dojít klidu?" „Ne." Začínal mi lézt na nervy.

„Nechci tu být o nic více, než mě tu chceš ty." Začal smířlivě. „Vlastně ani nevím, proč tu jsem, ale musím si to s tím krvemilem vyřídit a konečně řádně spočinout. Být duchem bolí a připadám si stále méně a méně sám sebou. Zapomínám." Takhle vyděšeného jsem ho ještě neviděl. Navíc měl pravdu. Časem by se z něj stal jen přízrak nenávidící vše živé, tak dopadají ti, kteří už mají být dle vůle bohů dávno pryč z tohoto světa.

Pak mi něco došlo. „Už vím, proč tu jsi." Řekl jsem. „Ano, kvůli nenaplněné odplatě za svou smrt. Nemáš tam něco, co ještě nevím?" Otrnulo už zase Kazimírovi. „Kvůli tomu taky, ale hlavně kvůli upírovu medailonu, který si při své smrti držel v ruce. Jeho temná síla tě svázala s tvým tělem a...," polkl jsem, „a s upírem." „Takže po jeho smrti můžu odejít?" Ujišťoval se. „Až zničíš medailon, tak ano." Přikývl jsem. „Výborně," rozzářil se duch, „a vezmete mě tedy s sebou?"

Povzdechl jsem si. „Tak dobře, ale necháme tě u vchodu a nebudeme se o tebe starat." Kazimír si mnul bradu a usilovně přemýšlel.

„Přijímám." Velebně mi pokynul, jak to umí jen šlechtic. „A teď si přines pergamen. Nadiktuji ti dopis, který doručíš s tělem mému otci. A taky řekni hostinskému ať vám na cestu dá mého koně. Určitě si ho schoval do stájí. A nezapomeň mi vzít můj meč a oblečení. A to oblečení bude vyprané, protože ho nosil ten elf." Nakrčil duch nos.

Asi jsem se tvářil obzvlášť nechápavě, protože ještě dodal: „No, co tu tak stojíš? Běž si pro pergamen a brk. Musíme přeci napsat ten dopis. A hlavně to napiš tak, aby to mého starého pana otce moc nerozesmutnilo." Strachoval se.

Povzdechljsem si. Tohle bude dlouhý večer.