Příběhy Vranovské družiny II.

Překvapený Svein

Bylo to zvláštní setkání s podnikavým mrzákem, ale vyplatilo se. Obzvlášť mě překvapila jeho víra ve Svatou rodinu. Tady v Unterwaldském vévodství má Církev silné kořeny.

Došli jsme před městskou vránu, kde měl skutečně službu Raskův bratránek. Strážný nás vážně pustil do města. Předtím nás ještě varoval, ať radši nosíme zbraně pod plášti nebo zabalené v houni. Zbraně ve městě zakázány nejsou. Jejich volné nošení však ano.

Kousek dál po hlavní cestě mě ale zarazil pohled na dva strážné, kteří zrovna strhli bělovlasé stařence ze zad nůši a mrštili s ní o zem. Když se žena ozvala, bylo to pro ně znamení odporu. Shodili ji na zem a začali ji mlátit. Nejhorší na tom všem ale bylo, že se to stalo na rušné městské ulici. A přesto lidé odvraceli zrak a dělali, že se jich to netýká!

Nejenom mě překvapilo chování místních strážců pořádku. Rudovous zrudl na stejný odstín jako jeho vousy. Sýček vedle mne zatínal pěsti, až mu zbělaly klouby. Kolem Ainglin se začaly kroutit čáry. To se čarodějům stává, když jsou nervózní. Dokonce i Měša projevila po spoustě dnech nějaké emoce. Teď se mračila jako čert. Jen Gelbrin byl vůči výjevu před sebou naprosto netečný.

Vyšel jsem dvěma strážcům v ústrety jako první. „Co vám udělala?" Řekl jsem, jak nejhrozivěji jsem uměl. „Hleď si svýho." Houkl na mne menší ze strážných s pihovatým nosem. Ani se na mě neotočil. Kdyby to udělal, všiml by si, že za mnou stojí celá moje družina připravená udělat z téhle ulice hromadu popela. Tedy... až na Gelbrina. Ten stál opodál a tvářil se, že nás nezná.

První si naší převahy všiml jeho vysoký a nepřirozeně vyzáblý přítel. „Tohle nemá cenu." Sykl mu do ucha. „Tyhle nelidé jsou schopný všeho." Koukal při tom především na Rudovouse. „Na městkou stráž si nedovolí." Halekal malý zrzek na celé kolo. Teď už si lidé začali hádky všímat. Jen ta stařenka mezitím popadla svou nůši a zmizela v boční uličce. Aspoň že tak.

„ Ale notak, pánové." Přitočil se ke strážným Gelbrin. „Nechtěli jsme vás urazit. Mí přátelé jsou pouze trochu... temperamentnější." Všichni se na něj koukali zmateně. Jen Rudovous se zmohl na duchaplné, „Eh?" „Jsou unavení po dlouhé cestě a potřebují si odpočinout. Poraďte nám, prosím, kde je tady nejbližší hostinec?"

Vyzáblý strážný se vděčně chytil příležitosti vycouvat z tohoto boje. „To je Stříbrná čepel. Kousek od Senovážného rynku." „Děkujeme vám nastokrát." Usmíval se sladce elf a postrkoval nás pryč." „A ať už vás tu nevidim!" Řval dál zrzek.

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Kdyby nás Gelbrin neodtáhl, nejspíš bychom skončili v šatlavě. Ale ti dva by zasloužili!

Došli jsme do hospody U Stříbrné čepele vedené kulhavým hostinským. Tam u piva se teprve rozhořela hádka. Kde jinde. Ušklíbl jsem se.

„Proč jsi je zachraňoval! Vždyť kopali do bezbranné stařeny. Měli jsme jim to vrátit!" Pustila se po něj Měša, která nebyla po elfově zákroku k zastavení. „A to jsem je měl nechat vás zavřít? I kdybyste je dostali, přišli by další a všechny nás strčili do chládku. Nikdy se bezdůvodně nezaplétej s biřici. To jde o kejhák!"

„Bezdůvodně?" Zasyčela jindy tichá Ainglin. „Tohle pro tebe nebyl dostatečný důvod, ty netečný zmetku?" Elf sebou viditelně trhl. Od ní ho to očividně zabolelo. „Tohle jsem si od tebe nezasloužil." Řekl temně. „Ale jednu za ty tvý špičatý uši by sis rozhodně zasloužil." Rudnul zase Rudovous. Takovým jako oni se u nás v dolech stříhaly vousy." Ostatní se na něj koukali nechápavě. „To je pro trpaslíky nejhorší trest. Ztratí tím čest." Vysvětlil otráveně.

Takhle to šlo ještě dlouho. Všichni se opírali do Gelbrina a ten do sebe lil jedno pivo za druhým. Jen já a Sýček jsme seděli mlčky. Nevěděl jsem, jestli Gelbrinovi děkovat, anebo ho proklínat, tak jsem neříkal nic. Sýček se tvářil nepřítomně, jako vždy. Co se mu asi honí hlavou?

„Tak dost!" Praštil elf znenadání korbelem. „Zachránil jsem vás a šmitec!" Teatrálně vstal a odešel do našeho pokoje v patře.

„Možná jsme to opravdu přehnali." Dodala nejistě Ainglin.