Příběhy Vranovské družiny II.

Sýček sbírá odvahu

Pod košilí se mi houpal upírův medailon a já nemusel být čaroděj, abych cítil, že to nebude jen tak obyčejný kus kovu. Úplně z něj sálala temná magie, to mi potvrdila i Ainglin se Sveinem, když jsem se jich včera v hostinci zeptal.

Zato celý dnešní den jsme strávili na cestě a až k večeru se nám naskytl pohled na upírovo staré sídlo. Jedno z křídel brány bylo vyvrácené a z hlavní budovy zůstaly jen kamenné stěny. Naopak stáje vypadaly dost zachovale, tedy až na malé stromky rašící z doškové střechy.

Rudovous se chytil za hlavu a zasyčel: „Proklatej Svein, takovejhle bolehlav jsem už dlouho neměl." Trpaslík včera v hostinci dost přebral a už od rána si hlasitě stěžoval. Já místo toho celý večer poslouchal Bělu a její nesouvislé vyprávění, které bylo s každým dalším žejdlíkem zmatenější. Bylo mi jí líto, ale nevěděl jsem, co dělat, tak jsem jen seděl a přikyvoval.

Zato Ainglin se z tržiště vrátila veselá a s poloprázdnou flaškou vína. Co se to s ní děje?

Prošli jsme branou a přes cestu dlážděnou kameny došli až k vypálenému stavení. Podle Janka vzali sídlo útokem před asi padesáti lety. Div, že tu ty kamenné stěny ještě vydržely.

Začal jsem se prohrabovat popelem a po chvíli narazil na poklop. Mé tušení bylo správné. Sídlo mělo pod hlavní budovou sklepení.

Oznámil jsem svůj nález Rudovousovi a Ainglin. „Ne díky, ale mě už podzemní chodby stačily." Našpulila Ainglin odmítavě rty. „Tak hlídej." Nenechal se rozhodit Rudovous a sestoupil po schodech za mnou do sklepa.

Zapálil jsem pochodeň. Před námi byly okované dveře bez kliky. Jen uprostřed měly kruh zdobený runami, jako by v něm ale něco chybělo...

„Hm, tohle je poctivá práce. Přes ty se jen tak nedostaneme. Podívej," ukazoval trpaslík na hluboké rýhy ve dřevě, „už to někdo zkoušel, takhle to nepůjde."

Zamyšleně jsem tahal za koženou šňůrku, co jsem měl kolem krku. No jasně! Ten medailon!

Rychle jsem ho vytáhl zpod košile a vložil ho do kruhu ve dveřích. Něco se za dveřmi pohnulo, znělo to jako když někdo odsune velkou závoru.

Rudovous strčil do dveří a ty se se skřípěním otevřely. Za nimi byla dlouhá místnost na jejímž konči stály na vyvýšeném podstavci dvě černé rakve. Se zatajeným dechem jsme se k nim pomalu blížili.

Co když v nich někdo bude? Zděsil jsem se. Nebyl jsem připraven bojovat s upírem v jeho vlastní hrobce! Rudovous nadzvedl jedno víko a já druhé. Obě rakve byly prázdné. Oddechli jsme si.

V rohu místnosti za rakvemi ležela hromada hadrů páchnoucí jako močůvka, i když tu musela ležet už desítky let. Na vrcholu hromady byl rozpadající se kus pergamenu. Sebral jsem ho a začal zkoumat.

„Co se tam píše?" Ptal se netrpělivě Rudovous. Písmo bylo sice plné kudrlinek a zdobení, i tak jsem ho ale dokázal přečíst:

Přepadli sídlo a zabili Pána i Paní, tedy skoro... Jejich těla jsme stihli odnést a dobře ukrýt, než je stihli spálit. Část se nás schovala do krypty našeho Pána a Paní. Nikdo se sem zvenku nedostane bez medailonu a ten má u sebe náš Pán. Naštěstí jdou dveře zevnitř otevřít táhlem, jinak bychom tu byli celkem nešťastně v pasti.

Nemáme sílu oživit ani Pána ani Paní. Pána jsme schovali daleko na severu. Nebudu vám říkat kde, to není vaše starost. Váš úkol a úkol vašich potomků bude chránit naši Paní. Ukryli jsme ji do hrobu kupce a mecenáše Ignáce Levoděje. Najděte si, kde leží a ochraňujte ji, dokud nepřijde náš čas. Snad se k vám tento dopis dostane.

„Vypadá to, že se k nim nedostal." Uchechtl se Rudovous. „A bez toho dopisu tu svojí Paní jen tak nenajdou." „Taky z toho dopisu plyne, že upírových následovníků bude ve městě víc než ten, co jsme ho potkali." Dodal jsem odevzdaně. Bylo to čím dál horší. Ten medailon je očividně k ničemu. Otvírá sice upírovu hrobku, ale ta je stejně prázdná.

Zatímco jsme tak rozumovali ve sklepě, seshora se ozval Ainglinin křik. Trh jsem s sebou a upustil pochodeň. Ta na kamenné podlaze rychle zhasla. Okolo nás se rozhostila tma, a pak se zničehonic plameny vyryté do Rudovousova palcátu rozzářily a osvětlily temnou hrobku.

Trpaslík s sebou trhnul, ale na rozdíl ode mě palcát neupustil. „No, Měša se zmínila, že je prý kouzelný a proto ho měl kníže ve sbírce." Nebyl čas se nad tím pozastavovat. Vyběhli jsme z místnosti a utíkali po schodech na pomoc Ainglin. Za běhu jsem ještě vytrhl ze dveří medailon a pověsil si ho znova kolem krku.

Otevřel jsem poklop a rozhlédl se okolo. „Tak co se děje?" Ptal se Rudovous stojící pode mnou na schodišti. Kousek od nás seděla Ainglin na zčernalé zdi a pod ní štěkali čtyři velcí psi. „Utíkej sem!" Zakřičel jsem a vystřelil po jednou ze psů šíp. Ten ale trefil jen stěnu, jak jsem na rameni stále držel poklop. Proklatě!

Elfka seskočila ze stěny a prosmýkla se kolem mě do sklepa. Psi se se zběsilým štěkotem a pěnou u huby řítili přímo na mě. Rychle jsem zaklapl poklop, pak už jsem zvenku slyšel jen škrábání drápů a zlověstné vrčení.

„Přišli ze stájí." Ozvala se Ainglin. „Mají tam doupě a podle pěny u huby i vzteklinu." Ve světle palcátu jsme se po sobě bezradně podívali. „Tak počkáme až odejdou," navrhl Rudovous, „máme uzený maso a hrachovou kaši. Nějakou dobu tu přežijeme." „Nemůžeme čekat," zamítl jsem jeho nápad, „Musíme ukázat ten dopis ostatním." „Jaký dopis?" Ptala se Ainglin nechápavě.

„Počkat!" Zvolal jsem. „Říkal jsi, že máš s sebou maso?" „No...jo." Odpověděl trpaslík nejistě. „Dej mi ho." Rozkázal jsem. „Ani nápad!" Zděsil se trpaslík. „To je moje." Ochranitelsky obejmul svůj batoh se zásobami. „Buď dostanou to maso nebo tebe." Řekl jsem nesmlouvavě.

„Takový plýtvání dobrým bůčkem." Postěžoval si Rudovous a s lítostivým výrazem mi maso vydal. Otevřel jsem rychle poklop a hodil je co nejdál. Pak jsem zase rychle zabouchl. Štěkání se vzdalovalo. Čas utéct.

Vyběhli jsme ze sklepa a skrz bránu ven. Psi už stihli sežrat maso a zase šli po nás. Ainglin natáhla luk a čekala, až se přiblíží na dostřel. Já jsem se místo toho vrhl po vyvráceném křídlu. „Rudovousi! Pomoz mi to zvednout!" Společně a s trpaslíkovou silou jsme zvedli křídlo brány a zatarasili psům cestu. „A jsou v pasti!" Radoval se Rudovous. „Za chvíli jim dojde, že se můžou podhrabat, musíme se co nejrychleji vydat na cestu zpět." Zavelel jsem. Na rozdíl od trpaslíka jsem se vyznal ve zvířecím chování.

„Sýčku," oslovila mě Ainglin, „ty jsi dneska podivně výřečný." Zasmála se. „To protože nám teče do bot." Oplatil jsem jí úsměv. Snad úplně poprvé jsem k tomu sebral odvahu.