Příběhy Vranovské družiny II.

Sýček na cestě

Okolo nás víří prach cest a my už druhý týden putujeme do Schatzbergu. Zatímco Rudovous odchod svého strýce zvládá celkem statečně, Měša se plouží jako mrtvola, s prázdným výrazem a obvazem kolem krku, kterým prosakuje krev. Její rána se stále nechce hojit. Jako by zranění způsobené jejím otcem bylo prokleté.

Můj bok na tom nebyl o mnoho lépe. Stehy byly sice pevné a Rudovous s Ainglin přitom odvedli vskutku dobrou práci. Přesto mě rána neskutečně svědila a nemohl jsem se ohnout níž než ke kolenům.

Okolo nás projel vůz s několika půlčíky tažený párem volů a ohodil Gelbrina, našeho nepsaného vůdce, špinavou vodou z kaluže. Většina z nás se snažila zadržet smích. Až na apatickou Měšu, která si toho snad ani nevšimla, a Rudovouse, který se rozesmál na celé kolo. „Jen utíkejte, zakrslíci!" Křičel za půlčíky rozběsněný elf. „A ty buď taky zticha, Rudovousi. Nebo tě..." Stejně jako v cihlářské vesničce zůstalo na mně a Sveinovi uklidnit jeho vzteklé výlevy.

No a jako vždy se uklidnil stejně rychle, jako se naštval a my šli dál v tichosti. Časem jsem měl ale Gelbrina čím dál radši. Přece jen především díky němu byla naše výprava v Nemojově úspěšná. Na druhou stranu byl marnivý, pyšný a sobecký. A co teprve měla znamenat naše rozmíška na hradbách tvrze? To by toho muže radši zabil? Ano, Ainglin s Rudovousem to sice bez rozmyslu udělali, ale já si sám sobě slíbil už nikoho nezabít, už ne.

„No a znáte vůbec historii Schatzbergu?" Zeptal se záludně trpaslík. „Ne, pověz nám ji, prosím." Ozval se jako vždy přátelský Svein. „Schatzberg původně založili trpasličí kolonizátoři, kteří přišli z hor na východě. Jak je naším zvykem, vybudovali rozsáhlou síť chodeb a tunelů." „A v těch těžili zlato." Rozzářil se Gelbrin. „A to zlato tam stále je a čeká na svého objevitele." „Ale kdež!" Odvětil bodře Rudovous. „Tady v okolí žádné nerosty nejsou. Byla to obchodní stanice. Z ní se vysílali trpasličí kupci do všech okolních zemí." Zasnil se trpaslík. „No a jak nás tví bratři přijmou?" Zeptala se starostlivě Ainglin. „Jací?" Zachmuřil se Rudovous. „Městu už dávno nevládnou trpaslíci. Obsadili ho lidé a pojmenovali ho Schatzberg. Hora pokladů. Spíš tím ale mysleli hrobky trpasličích válečníků, které už dávno vyplenili a srovnali se zemí." „Anebo podle bohatství, které jim z handlu plyne." Pronesl zamyšleně Gelbrin."

Dál už jsem neposlouchal. Místo toho jsem se začal rozhlížet po místě, kde bychom na noc složili hlavy. Mé obavy se ukázaly jako liché v moment, kdy se nám na obzoru zjevila vesnice.

„Myslíte, že nás tam někde nechají přespat?" Zeptala se s nadějí v hlase Ainglin." „No to nevím. Co si pamatuju, tak tady žádná hospoda není." Osvětlil nám světaznalý Rudovous. I tak jsme to museli zkusit.