Příběhy Vranovské družiny II.

Gelbrin jde do bitvy

Pyšně jsem vedl svůj oddíl po ulicích Schatzbergu. Dnes jsme se ani neobtěžovali schovávat zbraně. Stejně to bylo každému hned jasné. Jdeme do bitvy.

Jen ten žebřiňák, kde se pod plachtou natřásaly dvě mrtvoly, mi tím klapáním docela pil krev.

Aenir nás vedl do chudinské čtvrti k velkému rozpadajícímu se domu. Kdysi to muselo bejt překrásný sídlo. Teď to byla jen ruina s propadlou střechou a zatlučenými okny.

Zastavili jsme se přede dveřmi. „Prosím," sepjal Aenir ruce, „nedělejte nic hloupého, jestli chcete, abychom to všichni přežili."

Podíval jsem se na své přátele. Myslím, že už jim tak můžu říkat. Dost už jsme toho spolu prožili. Možná i Měše, která se na mé velení zase tvářila jako by šlápla do kravince.

„Běla, Ainglin, Rudovous a Sýček," odpočítával jsem, „Vylezou na střechu a skrz strop zasypou upíra a jeho přívržence šípy. Strop se nejspíš propadl spolu se střechou a on ho má překrytý plachtami."

„To nemůžete! Má přece moji sestru, vy... hmpf!" Nedořekl Aenir svou zbytečnou námitku, protože mu Břetislav zacpal pusu a Svein zkroutil ruce za záda. S povzdechem jsem k němu sklonil. „Když se kácí les, lítají třísky." Řekl jsem s kamennou tváří. Teď už nebyl čas na pochyby.

„Dá se dostat do upírova sídla vrchem?" Zeptal jsem se Aenira. Ten jenom přikývl. Výborně, teď Manfreda skřípnem ze dvou stran. Chlapi ho pustili a on odevzdaně otevřel dveře. Za kterými byl jen těžký závěs z Arkonského sukna. To já poznám.

Střelci už mezitím zmizeli. Pomocí Sýčkova lana dostali na střechu dokonce i Rudovouse. Uznale jsem pokýval hlavou. Když bylo potřeba, dokázali si poradit dost rychle.

Zhluboka jsem se nadechl a rozhrnul závěs.

Za ním se mi naskytl pohled na velikou vstupní halu s kamennou podlahou končící zborceným schodištěm. K tomu byl od vstupu natažen rudý koberec a pod ním stál vyřezávaný trůn vystlaný polštářky.

Na trůně seděl mladý muž s bledým obličejem a dravčími rysy oblečený jen v košili, kožených kalhotách a vysokých jezdeckých botách. Na klíně mu seděla elfka oblečená jen v krátké košilce. Právě měl hlavu zabořenou v jejím krku a dívce stékaly za košilku velké rudé kapky. To musí být Aenirova sestra!

Upír odstrčil dívku a ta se bez hlesu sesula na podlahu. Podíval se na nás a labužnicky si olízl rudé rty „Vítám vás ve svém skromném sídle!" Zvolal vesele, ale já v jeho hlase cítil hrozbu.

Upír rozšafně rozhodil rukama. „Nestyďte se, přátelé. Buďte tu jako doma." Manfred vstal z trůnu a vyšel nám naproti.

„Přátelé." Zopakovala pohrdavě Leva. Upír ji svým nadpřirozeným sluchem určitě slyšel. Nedal však na sobě nic znát.

Dveře se za námi zabouchly. Ohlídli jsme se. Po každé straně stál jeden ze strážných, které jsme potkali dobírat si tu stařenu. Co ti tu dělaj? Jak říkal Svein, musí si pohrávat s jejich myslí. Ještě že naši dva čarodějníci ještě na dvoře hostince pronášeli nějaké nesmyslné litanie a sypali nám na hlavu byliny proti uhranutí.

Vedle dveří opřel Břetislav o zeď Kazimírovo tělo. „Ať mi tou zdechlinou nezašpiníte koberec." Ohrnoval nos upír.

Podíval jsem se ke stropu a spokojeně se usmál. Byl skutečně překrytý jenom tmavými plachtami. Že by byl upír tak hloupej? Nebo má jenom tak vysoký sebevědomí?

Hala byla lemována pochodněmi vrhajícími slabé světlo. Pod nimi byly velké pohovky s přehozy z barevného mušelínu. Na nich seděli po většinou muži v černém a taky jeden kudúk v kožíšku z hranostaje. Nejspíš obchodník.