Příběhy Vranovské družiny II.

Gelbrin a fext

Seděl jsem v nálevně a koukal skrz vitráže v okně na rušnou ranní ulici. Ve městě byl totiž trh a lidé se snažili nakoupit nedostatkové zboží od vesničanů z okolí. Že bych tam zašel? Stejně nemám nic na práci.

U vedlejšího stolu seděla Měša se Sveinem a četli knihu, kterou čaroděj odnesl z klášterní knihovny. Očividně se při tom dobře bavili.

Nejradši bych šel za děvčaty do jejich komůrky, ale Janek mi řekl, ať je nechám dělat jejich práci.

Napil jsem se zvětralého piva a unaveně si povzdechl. Dokud se nevrátí ostatní z upírovy usedlosti, tak jsem k ničemu.

Naštěstí byl ke mně osud milostivý a vzápětí se do tichého hostince jako velká voda přivalil Rudovous. „Janku! Dej mi sem, prosim tě, pivo. Ten zpropadenej půlelf nás skoro kvůli tomu pitomýmu dopisu skoro uhnal." „Jakému dopisu?" Zpozorněla Měša.

To už do šenku vstoupil i Sýček s Ainglin. Oba zaprášení, ale očividně v dobré náladě. Půlelf vytáhl ze své brašny dopis. Vytrhl jsem mu ho z ruky a nechápavě zíral na nazdobené písmo.

Měša se přede mnou uculovala, nejspíš už věděla, že čtení není moje silná stránka a já teď litoval, že jsem si dopis vůbec bral. Radši jsem ho poraženě podal Jankovi, který se přišoural zpoza výčepního pultu.

Když ho dočetl, zeptal se Sveina, kde je podle záznamů pohřben Ignác Levoděj. Nikdo z nás tří, kteří přinesli knihu z archivu, nechápal. I tak mu to Svein řekl: „V opatské kryptě, dostal se tam za peníze, které daroval před smrtí církvi," předčítal, „takhle to tu chodí, stačí zaplatit a udělají z vás svatého. To by se u naší Svaté rodiny nikdy nestalo!" Dodal znechuceně.

Nikdo si ho moc nevšímal. Obzvlášť já ne. Konečně jsem měl co dělat a koho vést. „Kde je vstup do tý krypty?" Zeptal jsem se natěšeně. „Pod oltářem," pronesl bezvýrazně Janek, „budete muset zpět do kostela a z krypty donést upírčino tělo.

„Ale nejdřív si dám oběd." Dodal Rudovous.

Odpoledne už jsme si zase se zbraněmi pod plášti a v houních rázovali ke kostelu. Kolikrát se ještě budem z toho hostince vydávat rovnou do průšvihu?

Došli jsme před kostel a já neomaleně zabušil. Znovu jsem na sobě měl Kazimírovo oblečení i meč. Plán byl pořád stejný jako posledně, tedy skoro. „Sýčku, Ainglin, Rudovousi," řekl jsem tiše, „schovejte se za rohem. Vás nezná a mohlo by mu to připadat divný."

Průzor se otevřel a skrz něj na nás koukal stejný strážný jako včera. „Zapomněl jste něco, pane?" Ptal se uctivě. „Jo, potřebuji ještě druhé vydání, tohle bylo neúplné," zněl jsem možná až moc slušně a ne jako šlechtic. „Tak mi okamžitě otevři, nemám na tebe celý den!" Dodal jsem nafoukaně.

Strážný mi otevřel dveře a já ho praštil pěstí mezi oči. Protočil oči v sloup a skácel by se hlasitě na podlahu, kdyby ho Svein nezachytil. Do kostela vešla i druhá půlka naší družiny a Sýček předal Sveinovi svůj provaz.

Já šel bez větších průtahů k oltáři a opřel se o něj. Ani se nepohnul. „Rudovousi! Sýčku! Potřebuju pomoc." Sykl jsem. Společně jsme za hlasitého skřípění oltář odsunuli stranou a před námi se objevily schody vedoucí do temnoty. Rudovous si stoupnul ke vstupu zavřel oči a plameny na jeho palcátu začaly zářit. Zase magie, jako by jí všude kolem už nebylo dost! Natruc jsem si zapálil křesadlem smolnou louč.

V tu chvíli se otevřely dveře vedoucí do knihovny. V nich stál kněz a v ruce křečovitě svíral kadidelnici.

Rudovous mi rychle hodil palcát a společně s Měšou se rozběhli za ním, ještě než stihnul zabouchnout dveře. Kněz se rozběhl po schodech nahoru se svými pronásledovateli v patách. Po chvilce se ozval tupý úder a dolů po schodech se skutálelo knězovo bezvládné tělo.

„Já ho nechtěla praštit tak silně." Omlouvala se Měša a v ruce nerozhodně svírala meč. Z jeho hrušky odkapávala krev.

„Jste v pořádku? Slyšel jsem hroznou ránu!" Volal z druhé strany kostela Svein hlídající spoutaného strážného. „V nejlepším," odpověděl jsem mu, „a neřvi tu tak!"

Mezitím se o kněze začal zajímat Rudovous. „Rozbila jsi mu hlavu, ale neprorazila lebku," říkal, zatímco ohmatával knězovu hlavu, „teď mi ho ale pomoz obvázat."

Už nemělo cenu tu dál okounět. Štítivě jsem odložil palcát a jeho záře rychle zeslábla. Místo něj jsem zvedl do výše pochodeň a vydal se po schodech do krypty. Za mnou už šel jen Sýček a Ainglin. Zbytek zůstal nahoře.

Dole byla tma, ale sucho. Obdivně jsem hvízdl. Ve výklencích ve stěnách tu musely být uloženy desítky mrtvol. Jestlipak u sebe budou mít nějaké cennosti...

„Svein říkal, že je upírka pohřbena na levé straně krypty posviť mi tam." Řekla mi Ainglin, zatímco přejížděla prsty po měděných štítcích s vyrytými jmény.

„Tady to je." Zašeptal Sýček stojící opodál, stejně jako Ainglin nechal luk v hostinci a v ruce svíral jen tesák. Nervózně jsem k němu došel a pomohl mu jednou rukou sundat vysušenou mrtvolu z jejího výklenku na zem.

A to byla chyba. Ve světle pochodně jsem zahlédl temný stín a instinktivně jsem se sehnul. Vzduch nad mojí hlavou rozčísl seschlý pařát s pekelně ostrými nehty.

„Fext!" zakřičela znalá Ainglin a já se konečně otočil. Přede mnou stála nahrbená postava, její kůže byla dokonale vyschlá a těsně obepínala kosti. Vlasy už nemrtvý skoro neměl a ty zbylé mu jako koňské žíně spadaly přes zakalené oči.

„Z mé krypty si nic neodnesete." Zasyčel hrozivě a vyšel proti nám. „Ale odneseme, sušinko!" Nevím, jak jsem v sobě sebral dost odvahy k takhle drzýmu výkřiku. Teď to ale bylo jedno. Máchal jsem pochodní proti fextovi, neschopný vytáhnout v úzkém prostoru meč ze zádového pouzdra. Tahle příšera se přeci musí bát stříbra!

Ainglin se Sýčkem na nic nečekali a s mrtvolou se snažili utéct z krypty. Fext, stojící v uctivé vzdálenosti od mé pochodně, se nelidsky rychle vymrštil vpřed a pařátem mě odhodil na zeď. Upustil jsem pochodeň a ta začala na kamenný podlaze rychle zhasínat. Jen to ne! Bez ní nemáme žádnou ochranu před tou zrůdou!

Fext si mě ale dál nevšímal. Prosmýkl se v úzké kryptě kolem mě a popadl Sýčka za nohu. Ten se na schodech rozplácl jako žába i s vyschlou upírkou zabalenou v bílém rubáši.

Zato Ainglin duchapřítomně švihla dýkou proti fextově hrudi. Ozvalo se vrzání kostí a zvuk, jako když o sebe třísknou dva kusy kovu. Dýka neprošla skrz a neškodně sjela po jeho pánvi dolů.

Vyběhl jsem jim na pomoc. Sýček na zemi zalovil ve své brašně a vytáhl bachratý flakónek. Hned mi bylo jasné, o co mu jde. Ve flakónku je olej a fext je očividně vyschlej na troud, proto se tak bál té pochodně. Chce, abych ho zapálil.

Sýček úsporně máchl rukou a flakónek se roztříštil o fextova vystouplá žebra. Zabořil jsem pochodeň do olejem nasáklýho rubáše a nemrtvý vzplál jako vích slámy.

Ještě že jsem si nevzal ten palcát!

Nikdo z nás nečekal až dohoří. I s upírkou jsme se o překot hnali schodištěm nahoru. Srdce mi bušilo jako splašené, takhle jsem se snad v životě nebál. Fextova olysaná kebule mě určitě bude strašit ve spánku ještě celý týdny.

„Máte ji?" Ptala se nás úzkostlivě Měša, sotva jsme vylezly z tý zatuchlý krypty. Zvedl jsem hlavu. Měša pořád stála nad bezvládným knězem. Rudovous mu pro jistotu svázal i ruce.

„Vidíš, ne? Odpověděl jsem jí nakvašeně. Ainglin vedle mě se viditelně třásla stejně jako ve velepotkaním doupěti. „Jdeme." Zavelel jsem udýchaně. Sýček s Rudovousem popadli náš úlovek. U brány se k nám připojil Svein a pomohl nám upírku nacpat do pytle. Sám si ji pak hodil přes rameno. Byla překvapivě malá a lehká.

„Tak kde ji spálíme?" Zeptal se mě s odporem. Pobožný barbar nesnášel žádnou temnou magii. „Nikde," odpověděl sem mu, „dokud jejímu milýmu nevrazím můj novej meč do srdce."