Příběhy Vranovské družiny II.

Měša počítá ztráty

Probudila jsem se opřená o stěnu. Po krku mi stékalo něco teplého. Ohmatala jsem si hlavu, jestli je celá. Moje prsty narazily na krvácející ránu na temeni a já bolestí ucukla.

Chytila jsem se závěsu a ztěžka vstala. Na zemi přede mnou ležela hromádka seškvařeného masa. Překročila jsem ji a hleděla do prázdných očí žebráka s rozpáraným břichem. Zastavila jsem se nad ním.

Co jsem to jen provedla? Nejméně dva lidé v ten den zemřeli mou rukou. Navíc to byli jen otrhaní ubožáci ovládaní vůlí toho netvora.

„Jak ti je?" Ozvalo se za mnou. Stál tam Svein s ovázaným předloktím a zakrvácenou košilí. Podal mi měch s vodou a já se beze slova napila. „Jde to." Zalhala jsem. Bylo mi mizerně. „Dostali jsme ho?" Zeptala jsem se.

Svein přikývl. „Gelbrin mu usekl hlavu. Rozhlédla jsem se okolo. Břetislav zrovna opodál táhl jednu z mrtvol na dvůr. Jinak tu bylo mrtvo. „Kde jsou všichni?" Pohledem jsem zabloudila mezi mrtvá těla v černých kápích, jestli mezi nimi neleží i mí přátelé.

„Na hřbitově. Pohřbívají mrtvé." Řekl Svein a ve mně hrklo. On kromě Levy umřel ještě někdo? Otřásla jsem se při vzpomínce na mladou černovlásku svíjející se po podlaze kašlající krvavý hlen.

„Koho ještě?" Zeptala jsem se opatrně. „Levu a Rudovouse."

„Jak se to stalo?" Zeptala jsem se, i když jsem odpověď možná ani slyšet nechtěla. „Levu rozpáral Manfred a Rudovouse..." Zarazil se a chvíli zvažoval, co říci. „Postřelila Ainglin a dodělali upírovi nohsledi." „Cože?" Neudržela jsem se. „Musím si s ní promluvit, to musí být nějaké nedorozumění." „Pozdě," zavrtěl čaroděj hlavou, „Zmizela hned potom, co se to stalo."

Před očima se mi začaly dělat mžitky a musela jsem se opřít o stěnu. To asi kvůli té ráně do hlavy. Namlouvala jsem si.

„A proč tu vůbec ještě jsme?" Tohle místo jsem začínala nenávidět. „Čekal jsem až se vzbudíš a mezitím spálil upíra i jeho rakev." Kývl hlavou k poklopu v zadní části místnosti vedoucí pravděpodobně do sklepa.

Na převrženém upírově trůnu tam seděl Kazimír a vesele si pobrukoval. „To má Manfred za to, že mě nazval zdechlinou," pokýval významně hlavou, „jo a taky za to, že mě zabil." Dodal. „Co tu ještě děláš?" Zeptala jsem se zmateně. „Čekal jsem až se probudíš, abych ti mohl říct sbohem, Měšo." Přejel mi přízračnými prsty po tváři. Studilo to. „Konečně ta bolest skončí. Jak se vlastně jmenoval můj otec? Jak se mě na to ptal ten trpaslík." Zeptal se bezradně duch. „Kazimír." Měla jsem slzy na krajíčku. „Takové krásné jméno." Usmál se. Už si skoro nic ze svého života nepamatoval. Za mnou spadlo něco kovového. To Svein hodil na zem upírův medailon a rozbil ho topůrkem sekery na malé kousky. „Díky ti, příteli." Pokynul mu Kazimír a rozplynul se. Tentokrát už navždy.

Po tváři mi stekla slza a já si ji rychle utřela rukávem. Snad mi ten nafoukanec nezačíná chybět.

„Tak už pojďme." Zaskuhrala jsem. „Nemůžeme," zavrtěl hlavou opodál stojící Svein, „Musíme s Břetislavem ty mrtvoly naházet do kanálu. Naštěstí je hned za domem šachta, kterou Manfred nejspíš dost používal."

Ze dvora se vrátil Břetislav a vesele mě poplácal po zádech rukama zamazanýma od krve. „To je dost, že ses probrala. Chci už mít ty těla z krku. Tak šup do práce."

„To nemyslíš vážně." Ozval se Svein nevěřícně. „Ty jí necháš dělat práci pro vrahy a..." „Dobrodruhy." Doplnila jsem. Nebylo zbytí, tohle byl teď můj život.

Povzdechla jsem si, zadržela dech a popadla nejbližší mrtvolu. Když už musím nosit mrtvé, jsem ráda, že se Sveinem.

„Doprdelepráce! Ta krev ale klouže." A taky Břetislavem.