Příběhy Vranovské družiny II.

Svein neváhá pomoci

Šli jsme skrz liduprázdné ranní ulice Schatzbergu. Celou dobu jsem se snažil ze Sýčka vytáhnout aspoň něco o jeho životě: „Takže jsi z elfských lesů na západě?" „Hm." „Odtamtud jsi odešel?" „Hm." „A kolik ti vlastně je?" „Něco přes třicet." Konečně odpověděl normálně Sýček.

„To mě už je třiapadesát." Vmísil se do hovoru Gelbrin. „Tak už jsi toho musel dost prožít." Navázal jsem opatrně. „Na elfa je to sice pořád dost nízkej věk, ale i tak už jsem leccos zažil." Vypjal pyšně hruď Gelbrin. „U nás v Belemoru se můžeš stát čímkoliv a naše embargo na magické předměty, které vyrábíme, je výborné pro překupníky." „Co je to embargo?" Zeptal se Rudovous, který nás celou dobu poslouchal.

„To je, když ti zakážou něco vyvážet." Objasnil Gelbrin. „Vyráběli tam u nás skvělý věci, ale pak se do toho pustili půlčíci a všechno šlo do háje. Potom, mě zatkli a moje rodina mě opustila..." Zahloubal se, chvíli vypadal stejně melancholicky jako Sýček. „Ty jsi měl rodinu?" Zeptal jsem se opatrně. „Ženu a dvě dcerky," přikývl, „od té doby už jsem je neviděl a ony nejspíš už nikdy nechtěj vidět mě. Nech to bejt." Odvrátil se ode mě a otřel si tvář hřbetem ruky.

Nikdo z nás tří nevěděl, co říci, takhle jsme Gelbrina neznali. Na rohu ulice mě Sýček šťouchl loktem a ukázal směrem k Ainglin, která se držela vzadu a v rukou držela podivnou lahvičku ze zeleného skla a snažila si ji nenápadně schovat do brašny. „Co to podle tebe znamená, Sýčku?"

Než stačil půlelf odpovědět, ozval se ze dvora po naší levici ženský křik. Bez váhání jsem se rozběhl křičící ženě na pomoc. Hned za mnou běžela Měša a zbytek naší družiny. Ve dvoře byla studna a pod ní hromádka hadrů s onou křičící dívkou. „Prosím, pomozte mi." Brečela.

Nepoučil jsem se z Neplachova domu, ani trochu. Zpoza brány vedoucí do dvora a otevřené dokořán se mihla čepel mířící mi na prsa. Roztrhla mi halenu, ale naštěstí mi jen sjela po žebrech do prázdna. Rána se rychle začala zalévat krví.

Přede mne vyšel muž s černýma očima a černé brigantině. Napřáhl proti mně meč se štíhlou čepelí. „Wolku, stůj při mně," ujelo mi, „a pomoz mi tohohle bastarda poslat do pekel!" Naše zbraně třeskly o sebe.

Domnělá oběť už stihla vstát. Ve skutečnosti to nebyla chudá dívka v roztrhaných šatech, jak vypadala na první pohled. Byla to vysoká tmavovláska a zrovna teď hodila po Měše dva nože zároveň. Měša překotně uskočila a oba nože se zasekly do brány.

Nepřátelé vlastně byli čtyři. Kromě černě oblečeného muže a tmavovlásky to byla ještě zrzavá dívka s kuší, která zrovna vystřelila po Sýčkovi. Ten se její střele vyhnul jen náhodou a i na tu vzdálenost bylo vidět, že mu zase povolily stehy a silně krvácí. Jeho kazajka se leskla krví.

Posledním byl statný trpaslík, který by určitě převyšoval i Thongara, kdyby tu byl. Teď mu na zádech visela Ainglin se zastřeným pohledem a snažila se ho bodnout nožem.

Sekl jsem svého soupeře přes ruku držící meč, ale jeho to vůbec nezastavilo. Byl jsem tak překvapený, že kdyby po něm Měša nehodila jeden ze svých nožů, byl bych ztracen. Nůž se chlapovi zabodl do krku a ten se s chroptěním zhroutil zády ke zdi za ním. I tak se stále oháněl mečem. Pro jistotu jsem mu rozbil hlavu sekerou. Jako za starých časů na nájezdech.

Kolem mě proběhl Gelbrin. Polohlasně nadával a řítil se přímo proti tmavovlasé dívce. Ta se jen ušklíbla, i když byla beze zbraně. Přikrčila se a mrštně se Gelbrinovi vyhnula a nastavila mu nohu. Ten vletěl po hlavě přímo do zídky postavené okolo studně. Několik kamenů se uvolnilo a spadlo dovnitř studny do hluboké vody. On je naštěstí nenásledoval.

Tmavovláska vzala svůj poslední nůž a přiskočila s ním ke Gelbrinovi. Na poslední chvíli proletěl vzduchem šíp a srazil dívku do bláta. Ohlédl jsem se zpátky. To vystřelil Sýček.

Vedle něj stál Rudovous a mířil na zrzavou dívku kuší. Zrzka podle všeho nedokázala svou kuši znovu natáhnout. Vyměnili jsme si s Měšou zděšený pohled. Nemůžeme ji jen tak zastřelit! Vždyť je to skoro dítě!

„Nestřílej, Rudovousi!" Křičela Měša a mávala rukama. Já se rozběhl k dívce, skočil po ní a srazil ji k zemi. Nejspíš jsem jí vyrazil dech, ale pořád lepší než mít šipku v hrudi.

Poslední boj už probíhal jen mezi Ainglin a trpaslíkem, ten s elfkou praštil o zídku a ona se nedobrovolně pustila jeho krku. Rozmachoval se k poslední ráně svou sekerou, když ho do boku zasáhla šipka. To Rudovous konečně pochopil, po kom je lepší střílet.

Zároveň přispěchal Ainglin na pomoc Sýček. Zahodil luk a stejně jako já jsem srazil zrzku, on srazil mnohonásobně těžšího trpaslíka. Nechápal jsem, jak to dokázal. K ležícímu trpaslíkovi přiskočila Ainglin a s šíleným výrazem mu podřízla krk. Skrz krev byl vidět jen Sýčkův zděšený výraz a slyšet křik obou dívek, tentokrát skutečný.

Tmavovlásce trčel z pravého stehna Sýčkův šíp, ale zabránilo jí to zabít Gelbrina a teď už se o ní starala Měša. Já pomohl vstát zrzavé dívce, ani se na mne nepodívala a rozběhla se k umírajícímu trpaslíkovi.

„Proč jsi to udělala? Nemusela jsi ho zabíjet!" Ječela a sápala se na Ainglin. Ta se jen šklebila. Rudovous musel dívku držet, jinak by elfku nejspíš rozsápala.

Mezitím se vzpamatoval Gelbrin, oklepal ze sebe prach a začal zase chladně uvažovat: „Určitě si je proti nám najal ten upír. Kdo jiný tu na nás má takovou pifku? No, možná ti dva strážní." Nervózně se zasmál.

„Co jste zač?" Zeptala se tmavovlásky laskavě Měša. Dívka přerývavě oddechovala, ale pak jí nejspíš došlo, že nemá cenu zapírat: „Já jsem Leva a tohle je moje sestra Běla," kývla směrem k zrzavé dívce, „nás a našeho přítele Baldura si najal ten černookej zmetek, co má tamhle rozbitou hlavu." Řekla hořce. „Řekl nám, že pracuje pro město a vy jste ozbrojení zločinci na útěku. Ukázal nám dokonce nějaké lejstro. Ale já neumím číst." Dívka zírala do země a působila naprosto odevzdaně.

„Odvedeme je do hostince a dáme na starost Janovi." Rozhodla Měša a pomohla tmavovlásce vstát.

Odešel jsem od nich. Sýček seděl opřený o zeď a Rudovous mu upravoval stehy. „Stává se z toho pomalu zvyk." Zkusil jsem na něj mile. Zatvářil se zmateně a pokýval hlavou. „Já doufám, že ne." Ozval se Rudovous. „Na toho čerchmanta už jsem vyplýtval slušnou zásobu obvazů." Poklepal Sýčka po zádech a ten se nevesele uchechtl.

Opodál seděla Ainglin s hlavou v zakrvácených dlaních. I já byl celý od krve.

Než jsem k ní došel, zavelela Měša k odchodu. Zůstali jsme s Gelbrinem ve dvoře jako poslední a hodili trpaslíka i černookého muže do studny, aby je nenašli tak rychle.

Naševýprava se vydala zpátky, odkud před hodinou odešla, do Stříbrné čepele.