Příběhy Vranovské družiny II.

Gelbrin je kárán

Lebedil jsem si v teplé lázni s jedním z děvčat pracujících v Jankově hostinci. Až tohle Sveinovi řeknu, ten bude žárlit!

„A vy jste skutečně zbojník?" Ptala se mě pihovatá dívka. Chvíli jsem se a zamyslel a nenápadně se k ní ještě víc přitiskl. Zabil jsem knížete, abych pomohl jeho poddaným, to by se dalo počítat.

„Samozřejmě, bohatým beru a na chudé..." Začal jsem sebevědomě a pokusil se jí políbit. V tu chvíli do přístěnku vrazil Rudovous s kuší přes rameno a batohem na zádech. „Co ti tak trvá, elfe?" Spustil neomaleně.

„Mám tu nějakou práci!" Sykl jsem podrážděně a protočil oči v sloup. „Stejně už musím jít zase roznášet do šenku." Ozvala se dívka. „Počkej, Gretko!" Spustil jsem prosebně. „Markéto." Opravila mě a uraženě odešla. Praštil jsem vzteky do vody a ta se rozstříkla po stěnách přístěnku. Zase nic!

„Tak co se zas děje?" Zeptal jsem se otráveně. „Hostinský vytáhl nějaký starý lejstra a chce nás poslat na upírovo bejvalý sídlo den cesty odsud."

Bez dalšího vysvětlování vycouval z přístěnku a zabouchl za sebou dveře. Já sám se oblékl a vyšel na dvůr, kde už stála celá moje družina. Ainglin ke mně přišla a podala mi mou tornu a meč. Konečně nějaká úcta.

Pověsil jsem si na krk medailon, který byl zároveň tím tajemným klíčem.

„Kde jsi to vzal, zloději?" Spustila na mě Měša. Ta my snad nikdy nedá pokoj! „No, to jsem si koupil na tržišti." Začal jsem nejistě.

„To jsi sebral Kazimírovi, co to je?" Dorážela dál a i ostatní se k ní přidávali. „Ty jsi skutečně obral jeho mrtvolu? To je rouhání!" Přežehnal se Svein. „Tak co to je?" Ozval se vzrušeně Rudovous a oči mu plály zvědavostí.

„To je klíč od hrobky. Tak takhle jsi ho získal? " Ozval se za mými zády Jankův vyčítavý hlas. „Té upírky, kterou hledáme?" Ozvala se sladce Ainglin sedící s potutelným úsměvem na hromadě dřeva.

„Ty jsi jim to neřekl?" Zpražil mě hostinský pohledem. A já se jakoby celý zmenšil. Posedali jsme si v rohu dvora na sudy a polínka. Převyprávěli jsme jim společně s hostinským úplně všechno.

„Proč jsi to před námi skrýval?" Zeptala se vyčítavě Ainglin. A já se zase zmenšil. Abych se vyhnul dalšímu kázání, sundal jsem si medailon z krku a vrazil ho do rukou Sýčkovi. Ten aspoň mlčí! Než se kdokoliv vzpamatoval zeptal jsem se Janka, co dál.

„Našel jsem dvě místa. Trosky upírova vesnického sídla. Mohla by tam být nějaká stopa," vysvětloval, „zároveň by mohla být nějaká stopa v klášterní knihovně. Pokud ji umístili do nějaké hrobky, tak tam musí být záznam." „Takže se rozdělíme?" Zeptala se Měša. „Nejspíš, připustil Janek, „do sídla se dostanete snadno, ale do klášterní knihovny mají přístup jen řádoví bratři a urození hosté." Upozornil nás.

„A co si vzít nějaké Kazimírovo oblečení a meč z jeho pokoje. Mohl bych se za něj vydávat." Navrhl jsem sebevědomě. „Jen když schováš ty uši." Nevesele se ušklíbl Sýček.

„Nasadím si kápy." Odsekl jsem mu. „Měša a Svein půjdou do kláštera se mnou. Vypadají z vás nejvíce jako šlechtický doprovod. Ale Sveine, zakryj si ty tetování a učeš si vlasy. Jinak nám to neprojde." Rozkazoval jsem. „Bez obav." Přitakal barbar.

Beze slova jsem se otočil a v Kazimírově pokoji se převlékl do jeho náhradního oblečení. Kazajka i kamaše mi sice byly trochu velké, ale toho si stejně nikdo nevšimne.

Vrátil jsem se na dvůr. Svein si mezitím stáhl rukávy košile a sepjal si vlasy Ainglininou sponou. Vypadal teď skoro jako slušný člověk.

Všichni jsme schovali své zbraně pod pláště a do bandalírů a vyrazili ze vrat. Kus za námi se vybelhal Janek a sledoval nás, dokud jsme nezmizeli za rohem.