Příběhy Vranovské družiny II.

Gelbrinovi stříbro neublíží

Dav přede mnou se sám od sebe rozestupoval. Nevím, jestli za to mohl můj šarm, anebo zjev. Rukáv na cáry, košile od krve a kalhoty od hoven...

To teď není důležité. Musím někde co nejrychleji sehnat plášť a umlčet hostinského nějakým stříbrem, aby nás neprásknul a nechal si nacpat Kazimíra do sklepa.

V ruce jsem žmoulal zašlý medailon s podivnými runami, který jsem vytrhl z Kazimírovo křečovitě sevřené dlaně. Aspoň to jsem před tím podělaným duchem schoval.

Vešel jsem do nálevny U Stříbrné čepele. Hospoda byla narvaná. Všichni se na mě otočili. Jeden ožrala měl dokonce tolik upito, že na mě začal pokřikovat: „Odkud si to vylez, hovnošlape!" Jeho výkřik vyvolal vlnu smíchu po celé hospodě. Zatnul jsem zuby a nevšímal si ho.

„Jak mi to tu pobíháš, elfe? To si po sobě uklidíš." Řekl mi rozmrzele hostinský Janek. Dělal jsem, že jsem to neslyšel.

Naklonil jsem se k němu co nejblíže: „Našli jsme poblíž mrtvolu šlechtice. Kolik chcete za to, že ji dáme k vám do sklepa?" Z huby mu překvapením vypadla zapálená fajfka a žhavé uhlíky se rozsypaly po pultu. „Pojďme dozadu." Řekl pevným vůdcovským hlasem. Bez řečí jsem se vydal za ním.

Když šel přede mnou, byla jeho přezdívka Kulhavý Janek úplně jasná. Pravé koleno měl vytočené do strany a při chůzi si musel pomáhat holí.

Zabouchl za námi dveře a my se ocitli o samotě. Hostinský rozsvítil svíčku na stole. Za normálního světla měl hostinský vyhublou tvář neurčitého věku, přibližně kolem padesáti let, s krátkými prošedivělými vlasy a černým knírem. V přítmí jediné svíčky s tváří zkřivenou obavami vypadal hůř, jak Kazimírova mrtvola.

„Posaď se," řekl děsivý hostinský. Zase jsem ho bez řečí poslechl. Sedl si naproti mně a svoji hůl položil na stůl mezi nás. Působilo to jako varování.

„Kde jste ho našli?" Začal s výslechem. „V kanálech se spoustou dalších." Rozhodl jsem se, že mu radši všechno vyklopím. Tedy až na ducha. Tomu by stejně nejspíš nevěřil.

„Jak zemřel?" Pokračoval Janek. „Má rozdrásaný krk." Vysvětlil jsem. Všiml si medailonu v mé ruce. „Takže se vrátil..." Zbledl hostinský ještě víc a vstal.

„Už jednou. Před přibližně padesáti lety jsme tu měli podobný případ. Řádili tu dva upíři. Vydávali se za venkovské šlechtice a jejich služebnictvo bylo zároveň jejich uctívači. Občas přijeli do města si užít a mrtvé potom házeli do stok. Upír nám utekl, ale jeho milou jsme chytili a nechali ji za pomoci magie uspat. Pak jsme čekali, až si pro ni její muž přijde. Poslal jen své posluhovače a ti ji získali zpět. Z města ji však odnést nemohli. My jsme pečlivě hlídali brány. Schovali ji někde ve městě. Hledali jsme celé roky. Před lety se jeden z upírových uctívačů nechal chytit živý a prozradil nám o existenci klíče od její skrýše, medailonu. Zároveň nám řekl, že jí dali do nějaké hrobky na místním hřbitově. Copak jsme ale mohli otevřít každý hrob ve městě a hledat ji? " Vysvětloval, zatímco odemykal skříň v rohu místnosti.

Vytáhl z ní překrásný jedenapůlruční meč v černé zdobené pochvě. Tasil a strčil mi čepel pod nos. Nejdřív jsem myslel, že mě jako nepohodlného svědka rovnou zařízne. On mi ale jenom přiložil čepel na tvář.

„Nejsi jeden z nich." Oddechl si. „To bych řekl!" Ohradil jsem se. „Kdybys byl třeba jen ovládaný upírem, dotek stříbrného meče by tě ošklivě popálil." Vysvětloval trpělivě. Chtěl jsem se ho zeptat, co znamená být ovládaný upírem. On však pokračoval: „Všiml jsem si, že je vás šest a jste dobře ozbrojeni a máte mezi sebou čaroděje." „Jak to o nich víte?" Začínal jsem být zmatený. Až po chvilce jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem mu to potvrdil. Teď Ainglin a možná i Sveina upálí!

Janek protočil oči. „To ti to ještě nedošlo, ušáku? Jsem vědmák. Dokážu vycítit magii." Hrklo mě mně a podvědomě jsem se odtáhl. Každý je znal. Užíváním lektvarů pozměnění lidé, trpaslíci elfové nebo kudúci. Chránili svět před nemrtvými a běsi. Proslavení a zároveň obávaní. Obestřeni tajemstvím.

To se o nich říkalo.

„A kde máte ostatní? Tedy... říkal jste, že vás bylo víc." Ptal jsem se. „Bylo." Odpověděl Janek.

Hostinský chytil meč za stříbrnou čepel a podal mi ho jílcem napřed. „Tohle budeš potřebovat." Pokýval hlavou. „To jako že... máme jít lovit upíry?" Mé zděšení začalo narůstat. Copak má někdo z nás šanci zastavit nemrtvého? „Přesně tak." Řekl otráveně. „Už dones tu mrtvolu, pak musíme vymyslet, jak najít jeho ženu a vylákat ho z úkrytu." Vzal jsem si pokorně meč i se zádovým pouzdrem. „Překrásná zbraň!" Ujelo mi. „A bude tvoje, až to všechno skončí. A teď dojdi pro tu mrtvolu. Třeba z ní něco zjistíme. „To rozhodně." Ušklíbl jsem se a vyšel z místnosti.

V naší místnosti v patře jsem vzal svůj plášť s kapucí obšitou kožešinou. Krásná práce belemorských krejčí. Povzdechl jsem si. Teď ho budu muset obětovat na Kazimíra.

Jaká to škoda.