Sázka na lásku

Kapitola 1

Michaela

Dnes jdu poprvé do nové školy. Jsem nervózní a mám trošičku strach. Budu se cítit jako cizinka, která se vetřela do již utvořeného kolektivu. Jak mě noví spolužáci přijmou? Budu se jim líbit? Budou se oni líbit mně? Najdu si tam kamarády? A co profesoři, jak ti hledí na nově příchozí?! Otázky se mi honily hlavou jedna za druhou. Na žádnou z nich jsem si nedokázala odpovědět. Jen jsem se utěšovala, že všechno dopadne dobře, že se není čeho bát. Svět se kvůli jedné holčině z mnoha miliónů holek nezblázní.

Jsem z Kutné Hory a do Českých Budějovic jsme se přistěhovali kvůli mámě. Vlastně za jejím přítelem. Bydlí tady, má tu práci a nechtěl o ní přijít, takže jsme já a mí dva sourozenci chtě nechtě následovali svou matku do jihočeských končin. Co jiného nám zbývalo?! Bydlíme v nově zatepleném paneláku o osmi patrech. Je to byt 4+1, pokoje docela malé, ale já jsem spokojená, protože mám svoji místnůstku, kam si mohu zalézt a mít trochu soukromí. Ještě jsem si nestačila všechno vybalit. Za ten jeden den, co jsme tu, to ani nebylo možné. Začínám nové pololetí v jiném městě, v jiné škole a s jinými lidmi.

České Budějovice jsou útulné a na město hodně zelené. V centru je docela frmol. Ale jinak docela klid. A to se mi líbí. Ale jen jestli se mi tu bude taky dařit. Musela jsem se rozloučit se svými kamarády v Kutné Hoře, a nejvíc mi bude chybět moje nejlepší kamarádka Žaneta. S ní se znám už od základní školy a hned poprvé, co jsme se uviděly, tak jsme si řekly: „Jo, to je ona, se kterou chci kamarádit do konce života!" Teď se naše cesty rozdělily, ale věřím tomu, že se zase spojí. Slíbily jsme si, že na vysokou půjdeme spolu. A než odmaturujeme, tak se budeme pravidelně navštěvovat. Co bychom pro sebe navzájem neudělaly.

Škola, do které se nyní chystám, je všeobecné gymnázium poblíž centra města zaměřené hlavně na jazyky. Třída, do které mám chodit, je typu čtyřletého studia a jejích 31 studentů bude za chvíli mými novými spolužáky.

Do školy jsem se nevypravovala jen já, ale taky můj bratr Dominik, který chodí do osmé třídy základní školy a bratr Šimon o dvě třídy níž. Máma s nimi šla, aby vůbec trefili, i když to mají od paneláku kousek. Ale kluci jsou kluci. Já jsem se o sebe musela postarat sama. Nevadilo mi to. Jsem na to dost velká a taky už pár měsíců dospělá.

„Neměj vůbec strach," uklidňuje mě paní Houštecká, moje nová třídní učitelka. „Moje třída je trochu potrhlá, ale myslím, že zapadneš a že si tě oblíbí."

Povzbudivě se na mě usmála a pokynula mi, ať ji následuji do třídy. Vyšly jsme z ředitelny a zamířily do druhého patra majestátní školy. Každý schůdek byl pro mě těžší a těžší vystoupat. Na konci schodiště jsem se na chvilinku zastavila, abych mohla popadnout dech a zpomalit tlukoucí srdce.

„Tak tady za těmito dveřmi je tvoje nová třída," ukazuje mi kousek nalevo vysoké, béžové a oprýskané dveře. Asi v polovině levé půlky dveří je nalepena cedulka 3. C.

„Můžeme?" Zhluboka se nadechnu a přikývnu. Oči nespouštím ze dveří. Přitáhnu si tašku přes rameno víc k tělu, jako kdyby mi ji někdo chtěl ukrást, a vydám se za paní Houšteckou dovnitř. Koukám na špičku svých bílých kozaček a nic jiného mě nezajímá. Cítím, jak střídavě rudnu a blednu v obličeji. Když stanu před tabulí, třída ztichne a paní Houštecká se usadí na své židli.

„No vidíte, dneska vás nemusím ani napomínat, abyste byli zticha", pousměje se paní Houštecká na svoji třídu. „Tak abychom začali. Představuji vám Michaelu Pokornou, přistěhovala se k nám z Kutné Hory a ode dneška je vaší novou spolužačkou."

Jeden kluk ve druhé lavici u dveří obdivně zapískal a zamrkal na mě. Ostatní kluci se uchechtli. Některé holky ohrnuly povýšeně nosík.

„No tak no tak, nejsme tu v cirkuse", hlesne paní Houštecká. Podívám se tím směrem a všimnu si, že za tím, co si neodpustil obdivné zapísknutí, sedí hrozně pěkný kluk. Má kaštanové vlasy střižené nakrátko a rebelsky rozcuchané, je opálený a upřeně se na mě dívá, ani nedutá. Všichni mě pozorují. Rozbuší se mi srdce.