Sázka na lásku

Kapitola 14

!!Tato kapitola obsahuje milostnou scénu...do 18 let nepřístupné!! :-D

Michaela:

Je pátek, dvě hodiny odpoledne a za hodinu odjíždím s Filipem a jeho týmem do Plzně na důležitý zápas. Pokud ho vyhrají, budou první ve skupině, a to už jsou lepší vyhlídky na celkové vítězství a získání poháru za nejlepší školní družstvo Čech. Fandím jim a přeju jim to. Věřím, že to dokážou. Jsou silní. Nemohli si přát nic lepšího než mít za kapitána právě Filipa. Je to rozený vůdce a spolužáci na něj pohlíží s obdivem a respektem. A tenhle kluk mě dostává do takového varu, že nevím, co si mám sbalit na cestu.

„Žanet, musíš mi pomoct!", zavolám naléhavě svojí nejlepší kamarádce.

Na druhé straně uslyším její chichotající hlas: „Prosím tě klid. Neprožívej to tak. Vždyť jedeš jen na zápas."

„Jo ale s Filipem. A chci se mu líbit. Kvůli mně dává góly. Tak mu musím být řádnou inspirací."

„Oukej, oukej, v čem chceš poradit?!"

Začervenám se, ale Žaneta mě naštěstí nevidí. „Já...no...co když nás dají do jednoho pokoje?!"

Žaneta se může potrhat smíchy: „Co plašíš? To se ti v životě nestane. Víš, jaké zásady mají někteří trenéři? Vzpomeň si na hory, jak nás tam rozdělili a honili nás po všech čertech, když jsme chtěli porušit zákaz a navzájem se s klukama navštívit!"

„Myslíš?", zeptám se nevěřícně.

„Jo, to si piš, že vás nedají k sobě, ještě když jsi jako jediná holka. To už tuplem ne."

„Ale co když přece?! Nebo, co když dojde k tomu, víš, to, k čemu dochází mezi dvěma lidmi, kteří se mají rádi."

„Tak dobře", rezignuje Žaneta a já napjatě poslouchám každé její slovo, každou její radu, každou její domněnku. Sednu si na kraj postele a ani nedutám. Sem tam něco prohodím, ale převážnou dobu mluví ona. V půl třetí začínám panikařit, že to nestíhám a ve spěchu se s ní rozloučím.

Do batohu naházím, co jsem měla přichystané na posteli. Ze skříně vyhrabu ještě jednu důležitou věc, vlastně dvě, co když náhodou, pousměju se a vyletím ze dveří pokoje. Nikdo není doma, tak nechávám na ledničce vzkaz. Máma stejně o všem dopředu ví, takže nemusí mít o mě strach. Směrem ke škole se svezu jednu zastávku a z dálky již vidím školní autobus stojící u silnice za podiem u KD Slavie. Dřevěné podium natřené nahnědo, stejně tak i stoly a lavice před podiem se v té zimě jeví jako ponuré osamělé a shrbené postavy čekající na odvoz před krutou smrtí a zmrznutím. U zavazadlového prostoru se sklání řidič a spolu s ním Filip. Pomáhá mu nakládat tašky a živě se přitom rozmáchají gesty. Filip se narovná a otočí se mým směrem. Když mě spatří, roztáhne ústa v zářivý úsměv a zamává mi. Tak toho kluka já miluju, vážení.

Vezme mi batoh z rukou, narazí si ho na jedno rameno a přivítá mě pusou na rty, lehkým motýlím dotknutím, jako by se nechtěl předvádět před ostatními. Poočku se podíval na kouče, který byl zrovna otočený na řidiče a něco s ním řešil, a pak na Tomáše, ale ten raději uhnul pohledem. Je naštvaný a zklamaný, pomyslím si. Jak mu to musí připadat, ráno ve škole jsem mu řekla, že je konec, což tušil dávno předtím, než jsem se k tomu konečně odhodlala a odpoledne se už líbám s Filipem. Bere to statečně. Nedělá problémy. Myslela jsem si, že bude tak zlomený, že nepojede, ale bere to naprosto hrdě a s rezervou. Což mně přijde trochu divné, protože tvrdil, že mě miluje. Člověk, který mě miluje, ale nebojuje o mně se svým největším sokem v lásce a také ve hře.