Sázka na lásku

Kapitola 5

Michaela

Dnes je to týden, co jsem nastoupila do nové školy. Za tu dobu se událo tolik věcí. Seznámila jsem se s novými lidmi a profesory. Poznala jsem nové krásné město. Stačila jsem napsat milostný dopis pro svou kamarádku. Měla jsem rande s klukem, který se projevil ne zrovna podle mých představ. A zamilovala jsem se. Opět do toho nesprávného kluka.

Tomáš mě velice zklamal. Včera jsem to s ním definitivně skončila. Ani neprotestoval. Vypadalo to spíš, že ho náš rozchod těší. Nu což, život jde dál a brečet nad rozlitým mlékem nemá budoucnost. Neměla bych se ohlížet a jít dál. Moje city tíhnou k Filipovi, v tom už mám jasno, ale nemohu si dovolit další zklamání. Nemám na to nervy a sílu. Po tom všem, co se mi stalo, bych další zlomené srdce asi neunesla.

Monika se ke mně tiše připlíží a vybafne na mě, čímž mě vyleká, že vypísknu.

„Ty jsi fakt prdlá!", zaječím na ni.

„Hele, těš se, bude zemák a Houštecká bude zkoušet ty dva. Jsem na ně zvědavá."

Sklesle prohodím: „Já ani ne."

Zabořím zrak do sešitu a pokouším se vnímat slova, co se přede mnou míhají. Jsem myšlenkami nepřítomná a písmenka mi splývají jedno v druhé. Zamlží se mi před očima a místo vypsaných pohoří, nížin a řek v Asii, se mi objeví na stránce Filipova tvář. Praštím do něj rukou a jeho tvář se rozplyne.

Monika vedle mě nadskočí: „Ježíšikriste, co děláš? Chceš mi vylít kafe?!"

Provinile se na ní usměju: „Promiň. Nechtěla jsem."

„Copak ti je? Jsi dneska nějaká divná."

„Ále", mávnu rukou: „Nic se neděje. Měla bys už konečně Filipovi říct o tom dopise."

„Já vím, ale jak?! Asi se neodhodlám. Víš, kam jsme se včera při řešení tohoto zádrhelu dostaly."

„Nějak to uděláme. Celou neděli jsi provzdychala na chatu, až mi z toho jde hlava kolem. Další odpoledne už nezvládnu."

Otočím se dozadu k Filipově lavici. Naše pohledy se střetnou a Filip na mě mrkne. Do obličeje se mi naleje červeň. Musím vypadat jak červená Karkulka. Zvonek oznámí konec přestávky, ale většina studentů jako by ho neslyšela. Začnou se vracet do lavic až s příchodem učitelky. Paní Houštecká kývne hlavou na pozdrav a vybídne nás, abychom si sedli.

„Začneme tedy se zkoušením. Doufám, že jste se všichni poctivě připravovali."

Třídou to zašumí. Nevědoucí člověk by si myslel, že se náhle v jedné vteřině ocitl ve včelím úlu. Paní profesorka se zadívá do svého zkoušecího notýsku.

„Ano, minule jsem slíbila Mazánkovi a Glazarovi, že se jich zeptám na pár otázek. Takže hoši půjdete k tabuli. Kdo chce jít jako první?", pozvedne oči přes obroučky brýlí.

Nikdo se nehlásí. Filip strká Tomáše, ať jde on. Ale ten očividně jít nechce.

„Tak prosím!", zvolá znovu paní profesorka. „Dobře, jak chcete. Vyberu si sama. Tak třeba Mazánek."

Tomáš si těžce povzdychne a zoufale se otočí na třídu. Tímto gestem nás všechny dopředu upozornil, že to bude katastrofa. Samotnou by mě moc zajímalo, co u tabule vyplodí. Ostatně neměl kdy, aby se pořádně připravil. Ale je to jen jeho problém, věděl, že bude tasen.

Paní profesorka není jeho výkonem moc nadšená. Něco věděl a něco mu musela napovídat, aby z něj dostala aspoň slovo. Kupodivu měla dobrou náladu, takže dostal za tři s odřenýma ušima. Tomáš si spokojeně odfrkl. Pak šel k tabuli Filip. Ten se nejspíš učil, protože ze začátku věděl vše, na co se ho ptala.