Sázka na lásku

Kapitola 13

Michaela:

Kolem jedenácté večer mi napsal Filip, že se právě rozešel s Monikou, respektive ona s ním. Tomáš jí vyzradil, že má jinou a ona mu ztropila scénu po telefonu. Stále ale neví, že jde o mě. Dřív či později na to stejně přijde. Stačí si dát dohromady 1 a 1. Filip byl na jednu stranu rád, že už to nepříjemné má za sebou, ale na druhou stranu byl tak zdrcený vývojem situace, že jsem ho musela utěšovat. Slíbila jsem mu, že se rozejdu s Tomášem hned druhý den a pak řekneme oficiálně, že spolu chodíme.

Druhý den jsem na Filipa čekala v šatně, ale neukázal se. Když zazvonilo na hodinu, tak jsem popadla batoh s učebnicemi a pospíchala po schodech, abych to stihla. Měli jsme dějepis, a i když pan profesor Bytelný není nikdy dochvilný, nechtěla jsem přijít pozdě. Skoro každou hodinu nám dává záludné testy, které by snad dokázal na jedničku napsat jen on sám.

To, co jsme spolu na dnešek s Filipem plánovali, se neuskutečnilo. Monika si dala asi taky maroda a Tomáš se na mě pitomě šklebil.

Poté, co mi Karolína dohodila Filipa, se mezi námi utužil kamarádský vztah. Zuzka byla samozřejmě také zasvěcena to tajů "spiklenectví" proti mně. Od toho dne se mě pořád ptají, jak to s námi dvěma vypadá. Když jim řeknu něco hezkého, tak se samou radostí rozplývají a přejí mi to. Myslí to ze srdce. Žádná závist. Jsou to opravdové kamarádky. Zuzka se mi svěřila s tím, že si myslí, že když jsem Filipa takhle dokázala nevědomky změnit, tak v sobě musím mít nějaké kouzlo a že se nestává každý den, aby se takový "typ" kluka změnil kvůli lásce. Vhání mi to růž do tváří.

O velké přestávce zajdu posedět k Alešovi. Sedí v lavici, kterou sdílí spolu s Filipem, úplně sám. Tomáš zas někde lítá.

„Ahoj Aleši!", pozdravím ho vesele.

Aleš zvedne oči od knihy a usměje se na mě: „Ahoj."

Se zájmem si prohlížím knihu. „Copak to čteš?"

Aleš si založí stránku a knihu zaklapne. „Ále, Stephena Kinga. Znáš ho?"

„Jistěže znám. Copak jsem úplnej neandrtálec na literaturu?"

„To si nemyslím. Z tvého vzezření inteligence jen čiší."

„Páni taková poklona. Kdybys neměl holku, tak nevím, nevím.", špičkuji ho.

Aleš se usměje. Má hezký úsměv. Rovné zuby.

„Já taky miluju Kinga, ale kvůli tomu teď tady nejsem", dodám po chvíli. Vzpomenu si na Filipa a zvážním.

Aleš si toho všimne: „Děje se něco?"

„Nevíš, proč Filip nepřišel do školy?"

„To bych taky moc rád věděl." Zkoumavě se na mě zadívá: „Třeba to včera trochu přehnal s pitím. S Monikou si vyhodili z kopýtka a teď vyspávají."

Zamračím se na něj: „Filip takový není a ke všemu už s Monikou není."

Aleš na mě překvapeně zamrká: „No to je mi novinka. Co tak najednou?"

„Na to by ses ho mohl zeptat sám", nadhodím s tajuplným pousmáním.

Filip:

Jsem zbabělec. Po tom večerním hovoru s Monikou jsem neměl na to jít do školy a vidět jí, jak jsem jí ublížil. Nechtěl jsem se ničím rozptylovat. Zítra máme důležitý zápas a já nesmím zklamat trenéra, nebo můj post kapitána předá Tomášovi, a to by mě ještě víc namíchlo než cokoliv jiného. Sport je můj život a chci v něm být nejlepší. Nikdo jako Tomáš mi nebude zabírat moje právoplatné místo vůdce týmu. Na to jsem dost hrdý.

Zašel jsem k doktorovi a nakukal mu, že jsem unavený z toho počasí a že bych si chtěl odpočinout před důležitým matchem. Neváhal a napsal mi omluvenku i na zítra. Ale zítra už jsem odhodlaný jít do toho blázince s názvem Gymnázium.

Míša mi napsala, že je trochu zklamaná, že jsem nepřišel, jelikož jsme byli domluvení, ale že mě chápe. Na mém místě by udělala to samé.

Jsem šťastný, že pojede na náš zápas. S trenérem jsem domluven, že se pro ni v našem zájezdovém autobuse jistě najde místo. Ani nic nenamítal a udělil mi tu výjimku jako kapitánovi. Ostatní spoluhráči měli protesty, ale marně. Trenér si mě velmi váží a bere mě jako syna. Míša se nemusí někde sama plahočit ve vlaku nebo v dálkovém autobuse. Nedovolil bych si nechat ji někde samotnou. Hrajeme od šesti odpoledne a zpátky jedeme až druhý den v sobotu. Hostující soupeř nám poskytne ubytování v hotelu. Nebude prý nic moc, jak jsem slyšel z úst našeho kouče, ale i tak to bude ucházející místo na menší oslavu po výherním utkání a přespání. Jak bude vypadat hotel, je mi zcela jedno, soustředím své zájmy na výhru a na Míšu. Jsem natěšený jak malý kluk.

Pátek

Odvážil jsem se přijít do školy. Celá třída už věděla, že se něco mezi mnou a Míšou děje. Ale osobně mi to bylo jedno. Chtěl jsem nesrovnalosti s Monikou jednou provždy vyřešit. O velké přestávce jsem ji poprosil, aby se šla se mnou projít na chodbu. Kupodivu jsem ji nemusel ani přemlouvat. Stále se cítila ublížená a byla poměrně dost naštvaná. Zcela ji chápu. Být na jejím místě, asi bych se taky tak cítil. Nebo bych vše jako v minulosti hodil za hlavu a už více nerozebíral? Poslední dobou nad vším moc dlouho hloubám.

„Moniko, opravdu upřímně se ti ze srdce omlouvám, že jsem ti hned na začátku neřekl, že to se mnou nemá cenu, že jsem zamilovaný do někoho jiného. Bral jsem tě jako náplast na bolavé srdce, protože jsem si myslel, že mě ta dotyčná nechce, protože v tu dobu chodila s někým jiným. Ale to je už jedno. Taky vím, že jsi ten dopis nenapsala ty, ale že sis přivlastnila autorství, na což jsi neměla žádné právo. To jsem ti odpustil, protože člověk by měl odpouštět. Oba dva jsme udělali chybu, ale můžeme zůstat kamarádi, jestli budeš chtít. Nerad bych byl s tebou rozhádaný. Jsi moje spolužačka, a ještě nějakou chvíli budeš. Nechci mít na tebe ošklivé vzpomínky."

Monika se nad mým vyznáním rozbrečela. Přikývla na souhlas.

„Taky mi promiň, ale já na tebe nemohu přestat myslet."

Zavrtím nesouhlasně hlavou: „Neboj se, čas všechny rány zahojí. Určitě najdeš jiného kluka, lepšího, než jsem já a zamiluješ se do něj. Jsi prima holka a určitě nezůstaneš sama."

Monika se pochybovačně usměje, ale když si všimne, že to myslím zcela vážně, utře si slzy a pohladí mě po paži.

„Udělej Míšu šťastnou, jinak budeš mít, co dělat se mnou."

Usměju se na ni a ona mi úsměv oplatí. V obličeji už ani stopy po pocitu, že ona je obětí, které všichni ublížili a že já jsem jen sobec a bezohledný člověk, kterého city ostatních nezajímají. Přistoupím k ní blíž a obejmu ji na usmířenou.

Úlevou mi spadl kámen ze srdce, že jsme si to vysvětlili a že to dopadlo takhle. Teď už mi nic nebrání se naplno věnovat svému štěstí a užívat si radosti, kterou láska poskytuje.