Sázka na lásku

Kapitola 16

Michaela:

Nemůžu uvěřit, že mi něco takového udělal. Vkládala jsem do něj takovou důvěru a lásku a on se mi oplatí takovým podlým způsobem. Je mi z něho a z těch jeho řečí tak zle. Všechna ta láska, ta vášeň, ty řeči, to chování...všechno byla jen zástěrka, jak mě dostat do postele a získat to, po čem kluk vždy touží. Byla to jen hnusná přetvářka. Nenávidím ho. Nechci ho už nikdy vidět, ale nevím, jak to udělám, když musím chodit do školy. Proč musí chodit se mnou do třídy? Nebo spíše proč já musím chodit do stejné třídy jako on? Copak nemohu chodit s normálním klukem, který by mě měl upřímně rád? Proč přitahuju takové divné charaktery? Čím jsem si to zasloužila? Chce se mi brečet a dát průchod svým citům. Přes slzy nevidím ani cestu. Půjdu domů nebo se někam zašít. Ve škole bych nemohla zůstat už ani minutu. Při pomyšlení na jeho obličej se mi dělá špatně od žaludku. Píchá mě z toho u srdce. Láska tak bolí. Nemám ani sílu. Masivní vchodové dveře ze školy přímo tlačím, abych je otevřela. Na ulici je ruch. Všude spěchající lidé a jezdící auta. Divně se na mě koukají, když mě spatří u školy, jak brečím. Je mi to jedno. Jenom chci zapomenout a necítit tu bolest, která mi svírá srdce.

Chvíli jen tak stojím se zavřenýma očima a kapesníkem si otírám slzy. Nohy mi zkamení a nemohu se pohnout. Jsou najednou tak těžké.

„Míšo!", ozve se za mnou. Podle hlasu bych HO vždycky poznala. Neotočím se. Nechci ho vidět.

„Už jsem ti řekla, ať mi dáš pokoj", zahuhňám do mokrého kapesníku.

„Ale já tě nechci nechat na pokoji", naléhá Filip.

Vysmrkám se a obrátím hlavu. Stojí před dveřmi a smutně se na mě dívá, jako by mu uletěly včely. Nedojímá mě to. Je mi to fuk. „Už konečně přestaň. Copak tomu nerozumíš? Mezi námi je konec. Hnusíš se mi."

Nečekám na odpověď a rozeběhnu se k silnici. Už nechci poslouchat další jeho lži. Nemůžu. Ani se nerozhlédnu, jestli něco jede. Filip na mě něco volá, ale nerozumím mu. Poslední, co slyším je skřípání brzd a pak tupý náraz a tma.

Filip:

Jako by se zastavil čas. Před očima vidím pořád tu samou scénu, jako by ji někdo přehrával na DVD, které se seklo. Míša vbíhá na silnici. Nevidí přijíždějící auto zprava. Volám na ni, aby se zastavila. Ale neslyšela mně. Nebo mě spíš nechtěla slyšet. Auto se snaží zabrzdit, ale už je příliš pozdě. Míšu srazí a nahodí ji na kapotu. Pak se Míša sveze dolů na zem. Všude je krev. Lidi křičí a přibíhají, aby zjistili, co se děje. Přiběhnu k Míše a mluvím na ni. Nevnímá mě. Je v bezvědomí. Nehýbám s ní, zkontroluju jestli, si neprokousla nebo nespolkla jazyk a volám sanitku. Řidič vyleze z auta a v očích má vyděšený výraz. Ptá se mě, s čím může pomoct. Řeknu mu, že počkáme na sanitku, že nemůžeme nic jiného dělat. Sám jsem vyděšený. Nechci, aby Míša umřela. Je to všechno moje vina. Tohle se nemuselo stát. Netrvá to dlouho a záchranka přijede. Vytáhnou nosítka, dýchací přístroj, kapačku a utíkají k ležící Míše. Zkontrolují jí tep, oči, jazyk, končetiny a krk. Opatrně ji naloží na nosítka a přivážou. Zeptám se jich, jestli mohu s nimi. Ptají se mě, jestli jsem příbuzný. Řeknu, že jsem její přítel a spolužák. Souhlasí, ale ne moc nadšeně. Celou cestu do nemocnice sleduju Míšu, jestli se neprobudí. Mám pocit, jako by mi mělo puknout srdce. Cítím se tak bezmocný, bezbranný. Míša potřebuje pomoct a já nejsem schopný nic udělat. Měl jsem jí být oporou, jejím přítelem, kamarádem, její inspirací, její múzou. Měl jsem ji milovat tak vroucně a věrně, jak si zaslouží. Měl jsem ji hýčkat, laskat, rozesmávat, utěšovat, věřit jí. Místo toho jsem to mezi námi zničil. Způsobil jsem jí utrpení, bolest, vztek, bezmoc, žal, a zlomené srdce. Tohle si nezasloužila. Je to báječná dívka a mohla být jen moje.