Sázka na lásku

Kapitola 17

Michaela:

Zdá se mi to jako věčnost. Spala jsem celých 14 dní v kuse. To mám naspané hodiny na půl měsíce dopředu. Hned jak jsem se probudila, tak mi doktoři dělali testy na činnost mozku, jestli nedošlo k nějakému poškození. Zjistili, že si nepamatuji den nehody. To není až tak hrozné. Horší by bylo, kdybych si nepamatovala vůbec nic. I tak mě bolí celé tělo a hlava taky.

Během týdne se u mě vystřídalo tolik lidí, ale všichni tu byli jen na skok. Nesmí mě moc psychicky zatěžovat, protože potřebuju odpočívat. Osoba, po které nejvíc toužím, se tu ještě dosud neobjevila.

„Mami, co je to tak důležitého, že to nepočká?", zvednu k ní unavené oči s modrými kruhy pod spodními víčky. Jsem ráda, že žiju, a ona mě otravuje s nějakými drby.

Bráškové skotačí po nemocničním pokoji a vypráví mi o Filipovi, jak jim koupil občerstvení v den nehody a jak k nim byl hodný. Zatetelí se mi srdíčko, ale vtíravá maminka si nemůže odpustit jízlivou poznámku: „Jak šlechetné, po tom, co ti udělal. Měl výčitky svědomí."

Unaveně si povzdychnu a snažím se na ní upřít oči, ale mám je unavené, tak je raději zavřu. Matka vezme mou levou ruku do svých a přiblíží se k mému obličeji.

„On je viníkem toho, co se ti stalo."

Nevěřícně se ušklíbnu: „Ale mami, jak by mohl. On mě miluje. Za to může ten řidič, nebo spíš já. Nedávala jsem pozor."

Pohrdavě si odfrkne: „Proboha, kde to žiješ? Sám mi to řekl. To kvůli němu jsi vlítla pod to auto. Zakázala jsem mu sem chodit. Nikdo nebude mojí dcerušce ubližovat. Vždyť tě mohl zabít."

Vytrhnu se jí ze sevření a požádám ji, aby mě nechala si odpočinout a odešla. Nechce se jí. Snad si nemyslí, že jí to uvěřím. Takové nesmysly. Jsem na ni akorát naštvaná. Pošle kluky na chodbu a zavře za nimi dveře. Nějakou dobu otálí u okna a upřeně se dívá ven do nemocniční zahrady.

Pootočím namáhavě hlavu směrem k ní: „Mami, řekneš mi, co se děje?"

Ušklíbne se: „To je absurdní, co si ten pacholek myslí. Jak se opovažuje ti psát dopisy a básničky!?"

Nechápavě zamrkám: „Mami, o čem to mluvíš?"

Mamka se opře naštvaně o parapet. „O tom, že ti po kamarádíčkovi posílal každý den omluvné dopisy, jako kdyby tím mohl něco změnit!"

Protřu si nezafačovanou rukou oči: „A kde jsou, mami? Dáš mi je, prosím?"

Máma zavrtí hlavou na protest a sebere ze židle kabelku. „Nedám ti je, ještě by ses z toho roznemohla. Raději si odpočiň. Zítra zase přijdu. Ahoj, holčičko."

Natáhne se, aby mi dala pusu, ale ucuknu. Oblékne si zimní bundu a odejde. Když za ní zaklapnou bílé dveře, chce se mi vybuchnout. V nitru mi to přímo vře. Jak si mohla dovolit sebrat mi moje dopisy? Jak se opovažuje? Mám na ně přece právo.

Za půl hodiny mi sestřička oznámí další návštěvu, ale pokud jsem unavená, tak je může poslat domů. Nesmím se vysilovat.

„A kdopak to je?", zeptám se jí nedočkavě.

Sestřička se zapitvoří: „Nějaká rodina, myslím, že říkali, že se jmenují Glazarovi, a ten vyšší kluk je vážně fešák."

Při vyslovení toho jména mi poskočí srdce a začne mi divoce bušit. Filip je tu. Sestřičku vyzvu s předstíraným klidem, ať je pošle dál, ale ona na mě spiklenecky mrkne. Určitě si všimla mého narůžovělého obličeje. Jsem nervózní jak první den ve škole. Ve dveřích se objeví Leoš, Filipův brácha, pak pan a paní Glazarovi a za nimi můj báječný kluk, Filip. Všichni září neskrývanou radostí, že mě vidí. Chvíli si povídáme o všem možném, o takových normálních věcech. Paní Glazarová mi přinesla kupu ovoce a odkládá mi to na stoleček vedle postele. Jsem jim vděčná. Filip stojí celou dobu opodál a dychtivě mě sleduje. Je nějaký bledý a přijde mi pohublý, co jsem ho naposledy viděla. Ale oči mu září jako dvě hvězdičky. Pak mě nechají s Filipem o samotě. Paní Glazarová na něj při odchodu mrkne a povzbudivě mu stiskne rameno. Nelze si nevšimnout jaký přátelský a láskyplný vztah je mezi jeho rodiči, bratrem a jím.