Sázka na lásku

Kapitola 6

Michaela:

Paní profesorka Simová nemá ráda, když se o hodině bavíme a nepíšeme si poznámky. S Monikou jsme se rozhodly pro osvědčené dopisování. To nikdy nezklame. A kdo by to poznal, že si píšeme spolu, když si zároveň píšeme i poznámky?

Já: Tak jak to probíhalo?

Monika: Dobře. Dala jsem mu pusu na tvář 😊

Já: Opravdu? A co on na to?

Monika: Nic. Asi jsem ho trochu zaskočila.

Já: Asi jo. A řekl ti něco?

Monika: Ne. Ale asi se mu líbím.

Já: Jak to víš?

Monika: Nevím, myslím si to. Ale když už se mu líbil tvůj dopis, tak je to na správné cestě.

Já: On ti řekl, že se mu líbil?

Monika: Ani nemusel. Všimla jsem si, že ho nosí pořád u sebe.

Já: To je romantický.

Monika: To jo. A díky tobě 😊

Já: Jo nemáš zač, co bych pro kámošku neudělala.

Monika: Všimla sis, jak se na mě dívá?

Já: Ani ne. Jak?

Monika: Tak se koukni sama.

Já: Máš pravdu. Zamilovaně 😊

Monika: Že by?

Já: 😊

Po bižuli za námi přišel Filip. Monika popadla dopis a strčila si ho do sešitu. Zbrkle naházela propisku a pastelky do penálu pokukujíce celou dobu po Filipovi. Dělala jsem, že tam nejsem a potichu vyklouzla. Ve dveřích jsem se ještě otočila a smutně pozorovala ty dva, jak se spolu nenuceně a přátelsky baví. Píchlo mě u srdce. Kdy já najdu svoji spřízněnou duši? Závidím Monice, ta už ji asi našla právě teď.

Filip:

Moniku jsem pozval na rande. Máme sraz dneska večer, jdeme si sednout na pivko a pokecat. Doufám, že seberu dost odvahy, abych jí řekl, že ona není pro mě ta pravá a že miluji jinou, i když bych neměl. Nechci přeci zlomit srdce další holce. Tohle už neudělám. Jsem taky člověk a také něco cítím. Jak by bylo mně, kdyby mi někdo oplatil stejnou mincí? Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Takhle bych dopadnout nechtěl.

Monika ze mě nemohla spustit oči, toho jsem si všiml jako prvního. Asi je do mě opravdu blázen, ale já to stejně musím udělat. Je to nevyhnutelné.

Když jsme se u nástěnky rozloučili, spadl jí nějaký papír. Chtěl jsem na ni zavolat, že jí něco vypadlo, ale už byla pryč. Sebral jsem ho a otevřel. Byl to dopis, co si psala s Míšou při biologii. Poznal jsem její rukopis. Papír potvrdil moji domněnku, že ten milostný dopis nepsala Monika. Měl jsem velkou radost, že jsem zbytek dne nemohl myslet na nic jiného. Myslel jsem jen na jednu osobu, co mě má možná ráda. Od Moniky je docela pokrytecké, že si její dílo přivlastnila. Zjevně tím chtěla udělat na mě dojem, což se povedlo jen na pár minut.

Během tréninku se mě Tomáš asi stokrát ptal, jak jsem na tom s Míšou. Pokaždé jsem mu odseknul, že nemám čas se o tom bavit. Měl jsem v hlavě úplně jiné starosti než se svěřovat tomu největšímu pokrytci. Jeho nedůvěra v tom, že tu sázku vyhraju, se stupňovala snad od každé hodiny a stále mi předhazoval myšlenku, že to vzdám a že na to nemám. V šatně jsem se s ním zase kočkoval a Aleš nás od sebe odstrkoval jako rozhodčí v ringu.

„Nemůžete s tím už přestat? Pošťuchujete se jako malé děti!", zařval na nás Aleš poté, co s námi dvěma ztratil trpělivost. „Můžete si konečně promluvit jako dva dospělí lidi? Mě tohle nebaví."

Tomáš se ušklíbne a zvedne kotvy. Aleš a já zůstaneme sami.

„Nechceš se na to vykašlat? Proč Tomášovi neřekneš pravdu? Takhle se akorát trápíš. Vidím to na tobě," doplní smířlivě Aleš a přehrabuje se v batohu.

„Nemůžu. Nejde to. Člověk se nezmění ze dne na den. Co by si pomysleli ostatní? Ztratil bych autoritu a obdiv."

Aleš se namíchne: „Měl by sis uspořádat žebříček hodnot. Stavíš nahoru věci, co nejsou vůbec důležité. Odkdy ti záleží na tom, co si o tobě lidi myslí? Vůbec ti nerozumím."

„Sám se v sobě nevyznám," omluvně odvětím: „pamatuješ na ten dopis? Už se nemusím shánět po autorce. Vím, kdo to je."

Aleš zvědavě pozvedne obočí: „To byla rychlost. Kdo to je? Nech mě hádat. Je to Míša, ne?"

Nadšeně přikývnu. Celou událost s Monikou a pak s tím dopisem mu vylíčím.

„Máš to hochu těžký," vzdychne Aleš: „ale neměl by sis nic nalhávat, jinak se do toho zamotáš."

„Jo já vím. Ale tu sázku chci vyhrát jen naoko, nesmím ztratit Míšu. A Monice řeknu, jak to je."

„Jsem na tebe zvědavý. Kdyby sis chtěl o tom promluvit, tak jsem jedno velký ucho. Tomáš by to nepochopil."

„Budu si to pamatovat. A teď už pojď, nebo tu zapustíme kořeny," doplním a hodím si batoh na záda.