Sázka na lásku

Kapitola 10

Michaela:

„Tak jsem to udělala. Vyřešila jsem to. Jsi spokojená?!", vychrlím na Moniku, která stojí před školou jen v bačkorách a pokuřuje cigaretu s vanilkovou příchutí. Odkdy kouří? Proč všichni hledají uklidnění v tabákovém opojení?! Monika dělá, že mě neslyší a do vzduchu pokojně vyfukuje obláčky kouře. Zaujatě sleduje poskakující sýkorky na větvi stromu.

„Moniko", začnu opatrně vedle ní. „Nemáš důvod být na mě naštvaná. Nemůžu za to, co ke mně Filip cítí."

Monika se na mě konečně natočí: „Že nemůžeš? Ale můžeš holčičko. Kdybys tady nebyla, tak by se to nestalo. Nejsi kamarádka. Kámošky se takhle nechovají."

Slabě si povzdychnu a od pusy mi ujde pára do mrazivého únorového rána. „Moniko, není to moje vina, to ty dobře víš. Ale můžeš být ráda, řekla jsem mu, ať mě nechá být. Máš ho jenom pro sebe. A jestli se mnou už dál nechceš kamarádit, já to pochopím. Ale mohla bys mi odpustit."

Monika nevěří vlastním uším: „Cože jsi udělala?"

Netrpělivě zopakuji ta bolavá slova: „No, že jsem mu dala jasně najevo, aby mě nechal být a urovnal to s tebou."

Monice se s pocitem vítězství uleví. Usměje se na mě a odhodí nedopalek cigarety do sněhu. „Udělala jsi dobře. Neboj, se mnou bude šťastný."

Při biologii nevnímám nikoho a nic, co se kolem mě děje. Profesorčin tenký hlásek se mi line kolem uší, ale vůbec těm slovům nerozumím. Oči mám upřené na tabuli, ale vidím jen rozmazanou zelenou skvrnu. Slyším jen hodiny odtikávající minutu po minutě. S každou další vteřinou je vzduch kolem mě těžší a těžší. Na špičce nosu cítím jeho váhu a hustotu. Nemůžu myslet na nic jiného než na udivený a zklamaný výraz Filipových očí. Přemýšlím, kde jsem vzala tolik odvahy, že jsem mu to dokázala říct? Pro mě i pro něj tak krutá slova. Aspoň si mě přestane všímat. Nesmím si ho připustit k tělu. Je to Moniky kluk a já se mezi ně plést nebudu. Filipe, nejsem do tebe zamilovaná a nikdy jsem nebyla. To byl jen sen. Že váhám...

Za celých 45 minut, které se táhnou nekonečně dlouho, se ani jednou nepodívám směrem, kde sedí ON. I když na sobě cítím jeho pohled. Otočit se, by mi rvalo srdce.

Když zazvoní zvonek osvobození, vylítnu ze třídy jako střela, ve snaze se mu vyhnout a nepodívat se na něj ani koutkem oka. Celou dobu civím do země. Ve dveřích nenápadně zvednu hlavu. Zaostřím Moniku, jak si to vykračuje k Filipovi. Oni se usmíří, tak to má být. Můj těžký úkol splnil to, co měl.

Zapípá mi mobil. Někdo mi píše SMS. Podívám se na displej a tam bliká Tomášovo jméno. Co ten zas chce? Otevřu obálku a pročítám obsah. „Potřebuju s tebou mluvit. Je to důležité. Po škole na mě prosím počkej před vchodem." Jak originální, pomyslím si. Proč mi to nepřijde říct osobně, ale posílá mi SMS, když je ve škole. To nechápu. Dobře. Půjdu si vyslechnout, co mi chce nabulíkovat. Od té neradostné situace, která se mezi námi odehrála, se mu snažím vyhýbat jako čert kříži.

Zbytek školního odpoledne je pro mě utrpením. Monika je o přestávkách věčně nalezlá u Filipovy lavice a září štěstím, zato Filip se tváří jako by mu uletěly včely. Já myslím na to, kdy se budu učit na test z angličtiny, když do té hlavy nemůžu nic nacpat. Je plná Filipových očí a rtů a svalů. Na obědě se loudám s polívkou i s druhým jídlem, těstovinovým salátem, abych nemusela v šatně narazit na Filipa nebo Moniku. Kéž bych měla neviditelný plášť, jako měl Harry Potter. Docela by se mi hodil.

„Ahoj, můžu přisednout?", ozve se nade mnou. Zvednu smutné oči a vidím Tomáše, jak se na mě zubí.

„Ne, nemůžeš", odpálkuju ho, ale on mě zadrží: „Počkej, počkej, přišel jsem v dobrém." Nečeká na moje svolení a chytne židli naproti mně. Pustí se do pudingu. Hlavní jídlo už má snědené.