Sázka na lásku

Kapitola 9

Michaela:

Poté, co nás kluci dovezli k pronajatému bytu mojí rodiny, jsme se Žanetou vedly v pokoji dlouhý rozhovor o dnešním večeru. Událo se tolik věcí, až mi šla z toho hlava kolem a nejen mně. Žaneta byla celá u vytržení, aby mi dopodrobna vylíčila, co se všechno dozvěděla od Tomáše. Nemyslela jsem si, že je Tom taková drbna. Měl by být pasován na největší drbnu století. Žaneta mu samozřejmě všechno nevěřila. Některé klepy byly tak okaté, že by jim neuvěřil ani ten nejhloupější člověk. Ale o to ani moc nejde, jako o to, že Filip mě políbil a že jsme nechtěně ublížily Monice.

„Žaneto, budeme se muset omluvit Monice. Určitě je na nás naštvaná.", nadhodila jsem koutkem pusy.

Žaneta si nesouhlasně odfrkne: „Prosím tě, za co by ses jí chtěla omlouvat? Za to, že Filip je blázen do tebe, a ne do ní? Za to ty nemůžeš. Každej normální člověk při smyslech by si toho už dávno všiml. Jenže ona je zaslepená..."

„Takhle o ní nemluv!", vpálím jí do obličeje. „Na to jí tak dobře neznáš."

„Ale prosím tě", zavrtí hlavou Žaneta. „Nemusím ji znát na to, abys mi dala za pravdu, že tě jenom využila, aby získala kluka, kterého ty miluješ!"

„Ale tak to není", chabě se hájím, i když v nitru vím, že má pravdu. „Ona ho miluje", smutně doplním.

„A ty ne?", pozvedne překvapeně obočí. „Hele, jestli v tom máš zmatek, tak já ti to ujasním. Monika měla necelý tři roky na to, aby Filipa sbalila. Jenže ona se odhodlá v tu dobu, kdy na scénu vstoupíš ty. Nezdá se ti to divný? Jako kdyby věděla, že se ti líbí, nebo, že ty se líbíš jemu a chtěla předejít tomu, aby sis s ním něco začala, tak se ho najednou snaží sbalit, přičemž neúspěšně. Poprosí tě šibalsky o to, abys jí napsala dopis. Ty jako hodná kamarádka jí ho napíšeš a ona se drze prohlašuje za jeho autorku, a tak slízne všechnu smetanu, kterou si nezaslouží. Filip se mezitím zakouká do tebe, a ne do ní, i když si myslí, že ten dopis napsala ona. Víš, kočko, Filip by si měl ujasnit, co vlastně chce a ty bys mu měla říct pravdu, než bude pozdě. Monika do něj není opravdově zamilovaná, ona si to jen myslí, ona ho chce mít kvůli tomu, aby jí ostatní obdivovali, že ho ulovila právě ona, ona ho chce mít kvůli tomu, že je ten nejhezčí a nejvíc sexy kluk ze školy, ona si chce jen dokázat to, že není jen šedá myška, co se dennodenně šprtá, aby ve třídě vynikla se samými jedničkami, ona si chce dokázat, že umí být viditelná jiným způsobem, než ostatní vidí..."

Nesouhlasně ji zadržím: „To si nemyslím. Monika chce jen kousek té lásky a štěstí. Kdybys ji viděla jak září, když o Filipovi mluví. Tohle je zamilovanost. A zamilovala se dávno předtím, než poznala mě. Nemůžu jim překážet v cestě. Moje city musí jít stranou. Svým přátelům nepodkopávám nohy."

Žaneta mě vezme za ruce: „Já vím, že taková nejsi. To ani netvrdím, ale tady jde také o tvoje štěstí. A jestli si Filip vybere tebe, jako že vybere, tak bys měla být šťastná, protože si to přeješ už od prvního dne, kdy jsi nastoupila na tuhle školu. Láska si nevybírá, a buď ji přijmeš a budeš šťastná, nebo ji nepřijmeš a budeš nešťastná. Je to jednoduché. A ty by sis zasloužila být šťastná jako sůl."

Pousměju se a obejmu ji jako za starých časů. Žaneta se pak ke mně přitulí a vyzvídá na mně, jaký byl polibek od Filipa.

„Nádherný", zasněně vydechnu.

„No já jsem si všimla, jak jsi byla celá zkoprnělá."

„Protože jsem to nečekala.", snažím se nedorozumění uvést na pravou míru. „Očekávala jsem, že mi něco řekne, protože z něj vypadlo, že mi chce něco povědět. Byla jsem šokovaná, když se ke mně sklonil. Nohy mi zdřevěněly. I kdybych chtěla odejít, tak v tu chvíli to prostě nešlo. A když mě políbil, páni, byla jsem jako opařená."

„Páni", zopakovala po mně Žaneta. „Takhle zamilovanou jsem tě ještě neviděla. Tentokrát to bude jiné, Mišulinko, věř mi."

„Neříkej mi tak", ohradím se se smíchem.

Žaneta se dětsky zeptá: „Jak? Mišulinko?"

Hodím po ní polštář a za chvíli se kočkujeme jako by nám bylo 12.

Filip:

Přijít v pondělí ráno do školy po vydařeném/nevydařeném víkendu bylo trochu divné. Cítil jsem na sobě desítky párů očí, jak sledují každý můj krok do třídy. Jako kdyby všichni věděli, co se stalo. Nebo mám bujné představy a dnešní den je úplně normální jako ty předešlé? Ne, žádný den už nebude normální a všední jako ty předtím. Polibkem s Míšou jsem dal věci do pohybu a musím teď hrdě přijmout následky. Pozdravím směle Aleše a Tomáše. Aleš přikývne, ale Tomáš se na mě ani nepodívá. Dělá uraženou sůvu. To, že se mnou nemluví, je špatné znamení. Jako pomstu provede něco, čeho se nejvíc bojím. Řekne Monice o puse nebo Míše o sázce. Abych si připravil omluvné řeči.

Poodejdu k holkám. Pozdravím Moniku, ale ta místo odpovědi zvedne svůj úctyhodný zadek a nakvašeně odejde. Pohlédnu na Míšu. Míša můj pohled zaregistruje a začervená se. „Ahoj". Přisednu si k její lavici. „Víš tuhle," začal jsem nesměle: „jak jsme byli tancovat. Chtěl jsem ti něco důležitýho říct..." Hlasivky se mi zadrhnou a najednou jsem zase v koncích. Měl jsem si dát panáka rumu na kuráž. „Mohli bychom se po škole sejít?!", zeptám se s nadějí v hlase.

Míša si začne neohrabaně přerovnávat učení na lavici a smutně povzdychne: „Promiň, ale už něco mám."

„A co třeba zítra?", navrhnu. Visím na ní očima. Čekám na její odpověď jako na smilování.

„To taky nebudu mít čas. Musím něco zařídit."

Neobratně vstane, div se nepřerazí o lavici a s omluvou se vyřítí ven ze třídy. Zvednu se a spěchám za ní. Spolužáci jako by zkoprněli. Zavětřili, že se něco děje. Nedávám nic najevo a s křečovitým pousmáním vystrčím hlavu ze dveří. Míšu dohoním na konci chodby u oken. Lehce ji stisknu levé rameno. Vyškubne se.

„Nemám čas dneska, ani zítra, ani jindy. Jasný?", vyjede na mě, div údivem neodskočím. Nazlobeně se na mě otočí a v očích jí vidím zmatenost. Potom se zadívá z okna na střechu internátu. „To, co se stalo, měl bys to nechat být", hlesne potichu.

Postavím se před ní, abych jí viděl do očí: „Ale proč? Pro tebe to nic neznamenalo?"

Krátce se na mě podívá a pak sklopí oči: „Nezáleží na tom. Byl to jen úlet. Ty přece chodíš s Monikou, která je teď naštvaná na nás na oba. Měl bys to s ní urovnat."

Vezmu ji za bradu a zvednu jí hlavu, aby se na mě podívala: „Co když nechci?"

„Nemáš na výběr.", odpoví přiškrceným hlasem.

Vymaní se mi ze sevření a pomalu odchází. Už za ní neutíkám. Jsem ještě víc zmatený než dosud. Koukám na její záda, jak se mi vzdalují. Tohle bych opravdu nečekal. Nevím, co si mám o tom myslet. Naděje, že se dneska všechno vyřeší, je pryč. Čím jsem ji naštval? Proč se takhle zachovala? Co se to stalo? Myslel jsem, že mezi námi začíná něco hezkého. Začínám mít pocit, že ty city, které vylíčila v dopise, nebyly myšleny vážně. Byla to jen přetvářka, jen úkol, který měla splnit pro Moniku?!