Sázka na lásku

Kapitola 11

Michaela:

Ještě 7 dní a bude to přesně měsíc, kdy jsem přišla do nové školy a seznámila se s novými lidmi. Po třech týdnech jsem se dozvěděla spoustu věcí, prožila radosti a zklamání a zamilovala se. Znovu. Opět do toho nesprávného. Abych toho člověka vyhnala z hlavy, začala jsem chodit s jeho nejlepším kamarádem, což se zpočátku nejevilo jako dobrý nápad, ale byla to aspoň nějaká náplast na moje bolavé srdíčko. Jeho kamarád vzal druhou šanci, kterou jsem mu neochotně dala, zcela jinak než poprvé. Ukázalo se, že to se mnou myslí vážně a začal se chovat jako prima kluk. Nestala jsem se jen jeho další trofejí, ale něčím mnohem významnějším. Ten kluk se mi moc líbí a mám ho ráda. Myslím si, že postupem času se dokážu do něj i zamilovat. Je galantní, inteligentní, zábavný, charismatický a dbá o svůj vzhled. Má vše, co jsem si vždycky u kluka svých snů přála. Jako by se od základů změnil. Věřím mu a nepídila jsem se ani jednou po tom, jak a proč došlo k tak náhlé změně. Prostě si jen užívám jeho pozornosti a lásky.

Monika si posledních pár dní stěžuje na to, že Filip před ní něco tají a že jim to začíná skřípat. Ale co je mi do toho, že? Není to moje starost, že mají problémy, beztak je to kvůli mně, což ona ví, ale nechce si to připustit. Dělá, co může, snaží se, aby jejich vztah nebyl stereotyp, ale nedaří se jí to. Zklamaně mi vypráví, že se Filip před ní přetváří, že je stále zamlklý a zamyšlený, když se ho na něco ptá, tak kolikrát musí otázku zopakovat, aby se jí dostalo odpovědi. Většinou odpoví jen jo, ne nebo nevím. Víc z něj nemůže dostat. A prý ani na dotyky a milování už moc není. Dává jí pusu na tvář jak nějaké školačce a k mazlení a sexu ho musí kolikrát přemlouvat. Přijde jí, že to odbývá, aby to měl co nejdřív za sebou.

„Nechápu, co se s ním děje", povzdychne si.

Rukou si prohrábnu rozpuštěné vlasy a svážu si je do drdolu. „Ale chápeš, jen si to nechceš připustit", podotknu. A jemně dodám: „Je s tebou nešťastný, tak to pochop. Jen neví, jak ti to má říct, aby ses neurazila."

Nazlobeně se na mě podívá: „Mlč! Co ty o tom můžeš vědět?! Neptala jsem se tě na názor."

Prudce se zvedne a ukáže na mě prstem: „Já mu z hlavy ty móresy vyženu!" Otočí se na patě a s hrdostí odchází.

Zuzana a Karolína sedící a vesele švitořící za mnou náhle zmlknou. Podívají se na sebe a pak na mě. Když vidí můj strhaný výraz, dojde jim to. Karolína se na mě chápavě pousměje a vezme mě za ruku. „Nechceš si někam vyjít a chvilku zapomenout na starosti?", zeptá se mě.

Pokrčím rameny. „Nebo si můžeme udělat dívčí dýchánek u mě doma. Mám na to dost velký pokoj. A v baru dost dobrého pití." Spiklenecky na mě mrkne a Zuzka souhlasně přikývne. Ale pak jí úsměv zmizí ze rtů.

„Jé to je škoda. Já dneska nemůžu. Mám generální zkoušku... Tak si to užijte vy dvě."

Karolína jí poklepe po ramenou a usměje se: „To víš, že jo. A příště se přidáš." Pak se otočí na mě: „A od tebe nechci slyšet žádné protesty. Účast je povinná."

„Dobře. Ale půjdeme hned po škole."

Náladu mám hned o dost světlejší než před pár minutami a o angličtině jsem aktivní jako nikdy dřív. Pan profesor je ze mě totálně paf, jak perlím, a dá mi jedničku s hvězdičkou. Aspoň někdo mi dokáže udělat radost.

S Karolínou a Zuzkou jdu na oběd a Moniky si schválně nevšímám. Poté, co na mě byla hnusná, tak se mi nepokusila ani omluvit, natož na mě promluvit. Oplácím jí stejnou mincí, ať taky holčička pozná, jaké to je. Sedíme u stolu pro čtyři, ale nikdo si k našemu dívčímu kolektivu již neodváží sednout. Holky by měly převahu.