Ďábelská souhra✔️

#5

Vzhledem k tomu, že jsem si toho tolik nekoupila, pořád jsem všechno nacpala jen do jednoho kufru. Hodně mi to ulehčilo cestu, protože ten řidič taxíku nebyl moc nadšený, když uviděl moje středně velké zavazadlo. Mít ještě jeden, nechal by mě stát na silnici.

Letadlo letělo z New Jersey přímo do Binghamtonu. A to nejen kvůli mně a novým hráčům, ale hlavně proto, že s námi cestovali další zaměstnanci a kustodi, kteří do úložného prostoru nacpali nespočetně hokejek, bruslí a chráničů. Let by měl trvat zhruba 3 hodiny, takže jsem si do příručního baťůžku přibalila autobiografii Dominika Haška, abych si mohla během cesty číst. Zbožňuju gólmany.

Prohlídka před vstupem do letadla naštěstí dopadla v pořádku bez většího zdržení, takže jsem měla ještě dost času. Na prohlídku obchodů jsem moc náladu neměla, tak jsem si sedla na nejbližší lavičku a chtěla si číst. Sotva jsem nalistovala na místo, kde Hašan popisoval svůj první zápas za Pardubice, stránku mi zakryla něčí ruka.

„Kam má taková pěkná slečna namířeno?" otázal se vysoký tmavovlasý kluk.

„Antero, nech ji na pokoji. Stejně ti dá kopačky, jako všechny ostatní," zavolal na něj druhý kluk, tentokrát blonďatý.

„Sklapni, Mikko!" hodil na něj tmavovlasý otrávený pohled.

Šel k němu a něco si spolu říkali. Netuším co, mluvili jinou řečí, ale tipla bych něco skandinávského. Dost jsem znervózněla, když ten Mikko zmínil moje jméno. Podívali se na sebe a zamířili mým směrem.

„Ty jsi Novotná?" zeptali se mě skoro jednohlasně.

Přikývla jsem. Tohle se mi ale vůbec nelíbilo.

„Já jsem Mikko. Mikko Korpisalo," představil se blonďák.

„A já jsem Antero Lahtinen, budoucí hvězda a světoznámá osoba," řekl ten tmavovlasý a vysekl mi pukrle.

Teď mi to došlo.

„Vy jste ti, se kterýma letím do Binghamtonu?" zeptala jsem se.

Když přikývli, musela jsem se usmát.

„Čemu se tlemíš?" zeptal se podrážděně Antero.

„Jen, že to je dost divný setkání," procedila jsem skrz zuby.

„Jak to myslíš?"

„Ty seš fakt vůl, Antero," obrátil oči v sloup Mikko, „myslí to tak, že ti to prostě nemyslí."

„To jsem neřekla," zamračila jsem se.

„Ale myslíš si to. Neboj, tady Antero je nenapravitelný Casanova," zasmál se Mikko.

Za to od něj dostal žďuchanec a opět si něco vysvětlovali. Moc ráda bych poslouchala, jenže jsem jim nerozuměla ani slovo, takže jsem se vrátila zpátky k Dominátorovi. Dohadovali se neuvěřitelných 43 minut. A pak, že to dokážou jenom holky.

Musela jsem je od sebe odtrhnout, protože nebýt mě, tak by neodletěli. Ještě u kontroly lístků na sebe mluvili. Až tam mi došlo, že to je finština. Vlastně mě to mělo trknout už z jejich jmen. Když jsem začala přemýšlet nad jmény, něco mě napadlo.

„Ty, Mikko," začala jsem a donutila je tak konečně zmlknout, „nemáš ty náhodou něco společného s Joonasem Korpisalem, tím brankářem Columbusu?"

„Náhodou mám," usmál se Mikko, „mluvíš o mém bráškovi."

„Kdybys nebyl tak levej, mohls bejt taky brankář, ale ty ne, ty si radši vybereš post obránce," začal zase Antero.

„Nechte toho," dala jsem mezi ně ruku, „vždyť jste spoluhráči, ti by na sebe neměli prskat."

„Holka, tady seš v Americe, tady ti žádný bratříčkování nepomůže," zasmál se Antero.

Trochu mě urazil. Dala jsem to najevo svým zamračeným pohledem, ale on mě chtěl mermomocí naštvat.

„Taky si říkám, kdy mě už vytrejdujou někam, kam fakt chci, třeba do Pittsburghu nebo do Nashvillu. Fakt jsem nepočítal, že když mě Islanders hodili na prodej, tak po mně šáhnou nějaký Devils. Budu hrát jen proto, abych se ukázal."

To už se ve mně vařila voda.

„Jestli ze sebe budeš dál dělat blbečka, skončíš jako Réway," sykla jsem.

„Jako kdo?"

„No právě."

Asi by to nedopadlo dobře, kdyby mě Mikko neodvedl dál od něj.

„Jeho si nesmíš brát vážně, řekne cokoliv, aby někoho vytočil," zašeptal.

„Povedlo se mu to dost," svírala jsem pěsti, „až vystoupíme, tak mu jednu ubalím."

„To bych moc nedělal, navíc, když jsi menší."

Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Sice měřím o pár centimetrů míň, to ale neznamená, že takoví prcci nemůžou mít pořádnou ránu.

°

Let proběhl v klidu, Antero seděl na opačné straně letadla, takže jsem si mohla užívat klidu. A to pohodlí! Nikdo vedle mě neseděl, takže jsem se natáhla přes všechny tři sedačky a zády se opřela o okýnko. Z toho jsem se koukala při vzlétání. Fascinovalo mě, jak se během minuty všechno zmenšilo. Kdybychom letěli v noci, viděli bychom malé tečky světla rozsvícených domů, zahrad a pouličních lamp. A ještě dlouho po tom, co i tyhle tečky zmizí, musíte několikrát naprázdno polknout, aby vám odlehly uši.

Přišlo mi, že všechno uteklo hrozně rychle. Před čtyřmi dny jsem přiletěla, sedla si do kanceláře Richmana a od té doby jsem si nestačila pořádně odpočinout. Možná je tohle ten americký styl života, o kterém mi vyprávěla teta.

Letadlo přistálo, a zatímco se kustodi potýkali se všemožnou várkou výbavy, já se snažila Anterovi nepodrazit nohy. Naštěstí šel Mikko mezi námi, takže zabraňoval jakémukoli kontaktu. Šli bychom celou dobu potichu, kdyby Mikkovi nezazvonil mobil.

„Ahoj. Jo, už jsme přistáli. Jo, je tady s náma. Chceš ji k telefonu? Dobře, dobře, hlavně mě nezabij."

Trochu jsem zpozorněla. Nejdřív jsem si myslela, že třeba mluví se svým bráchou, jenže spolu by určitě mluvili finsky. Jeho plynulá angličtina ve mně vyvolávala zvláštní pocit.

„Kdo to byl?" zeptala jsem se, když zavěsil.

Už vůbec se mi nelíbil ten jeho vypočítavý pohled, který na mě vrhl.

„To ti neřeknu, ale myslím, že tě čeká příjemný překvapení."

Pokrčila jsem obočí. Už jsem těch překvapení měla akorát tak po krk. Nevím, kolik jich ještě zvládnu.