Ďábelská souhra✔️

#7

Zírala jsem na vysokého blonďáka, jak se k nám rychlým krokem blížil. Jestli jsem si myslela, že vypadal dobře v té bílé košili, tak jsem svůj názor musela hodně přehodnotit. V saku působil jako seslání Boha na zem.

„Hellbergu!" zařvala Chloe, „co se tady flákáš? Už máš dávno mít na sobě betony!"

Trhnul sebou a vyděšeně se na ni podíval. Do téhle chvíle se věnoval svému mobilu, takže nás nevnímal. A upřímně, není nic příjemného nechat na sebe křičet metr osmdesát vysokou dámu.

„P-Pardon," zadrhnul se a vyndal si z pusy lízátko.

Pořád vypadal trochu vystrašeně, pak si ale všimnul mě.

„Andreo, ty už jsi tady? Nečekal jsem, že bys tu byla takhle brzo. Mluvil jsem s Mikkem, když jste přistáli a..."

„To si vyřídíte po tréninku, teď padej do šatny!" zahřměla Chloe.

Znovu sebou trhnul, podíval se na mě, omluvně se usmál a běžel do kabiny. Já se nezmohla na nic. Jen jsem sledovala každý jeho pohyb, dokud nezmizel ve dveřích.

„Děje se něco? Vypadáš vystrašeně," zeptala se Chloe.

„Kdo to byl?" vypravila jsem ze sebe.

„On? Proč se ptáš?"

„Musím to vědět."

„No dobře, je to sice zvláštní důvod, ale budiž," zavrtěla hlavou, „byl to Nicklas Hellberg, naše brankářská dvojka. Švéd, číslo 22 a bla, bla, bla... To si už zjistíš sama. A teď pojď, nebo zmeškáme nástup."

Šla jsem za ní jako opařená. Teď to do sebe všechno zapadlo. Proto se mi zdálo, že je to cizinec. Proto mi nechtěl Mikko říct, s kým na letišti telefonoval. A proto tenhle Nicklas řekl, že se ještě potkáme, když slyšel moje jméno. Jenže jak věděl, že mě přeřadí do Binghamtonu?

Akorát jsme stihly nástup hráčů na led. V tomhle klubu je zvykem, že brankáři uzavírají řadu, takže startující gólman nastupuje jako první a střídající jako poslední ze všech. A zatímco ostatní kluci se rozcvičovali, Nicklas na mě ze svého rozštěpu zamával. Lehce jsem zvedla ruku a usmála se. Ta gólmanská výstroj mu vážně slušela. Na rozdíl od Akiry měl již všechno uzpůsobeno barvám klubu: na lapačce, vyrážečce a betonech černý a červený pruh a na masce logo a číslo 22.

Trenér si všechny po chvíli svolal a rozdělil hráče na gólmany, obránce a útočníky. Každá skupina pak dostala třetinu kluziště a plnila nejrůznější pokyny. Hodně jsem je litovala, když museli bruslit sprintem mezi čarami. Brankáři se z toho sice vyvlékli, jenže ti zase absolvovali několik sérií dřepů. A v betonech to určitě žádná paráda nebyla.

Na konci tréninku se jely samostatné nájezdy, dvě série, přičemž každý gólman chytal jednu. Bylo až neuvěřitelné, jakým způsobem Akira vychytal několik tutovek. Nicklasovi to šlo hůř, pustil 4 góly.

Celou dobu jsem se snažila vnímat jakékoli detaily, jenže jsem stejně vždycky skončila pohledem na švédském brankáři. Přišlo mi, že kdykoli se na mě podíval, začal se pod maskou usmívat.

Když trénink skončil, seběhly jsme po schodech před dveře kabiny a čekaly na Akiru. Podala jsem svoje poznámky Chloe, která uznale kývla, když uviděla moji popsanou A4.

„Akiro, můžete na chvilku?" zastavila Chloe brankáře s číslem 30.

Přikývl a nadzvednul si helmu. Kudrnaté vlasy mu lezly z mřížky jeho zlaté helmy.

„Jak se stavíte k tomu, že Vás automaticky považují za brankářskou jedničku?" vypálila hned ostře.

„Beru to tak, že mi trenéři důvěřují a chtějí, abych co nejvíc chytal. Navíc myslím, že mě letos čeká výborná sezona, cítím se dobře připravený," odpověděl sebevědomě.

„Nebojíte se, že přijde nějaké větší zranění a vy budete muset přenechat místo v bráně někomu jinému?" nenechala se odbýt Chloe.

„Zranit se samozřejmě můžu, ale vždycky jsem se z podobné situace dokázal dostat zpátky. Navíc klub má ještě jednoho brankáře, takže s mojí náhradou určitě nenastane žádný problém," pronesl povýšeně Akira.

„Když už je řeč o Hellbergovi, myslíte, že by se pro Vás mohl stát silnou konkurencí?"

„Neřekl bych, ovšem uvidíme během sezony. Není vyloučené, že na nás nepadne krize a s ní se sveze i brankář. To se pak těžko hodnotí, komu se víc daří. Ale abych řekl pravdu, strach z toho nemám. Jsem připravený lépe než on."

Stáli jsme tam ještě dalších pět minut. Chloe sice použila jako první dvě otázky moje poznámky z papíru, ostatní si ale vymýšlela sama. Hodně mě překvapilo, jak dokáže pohotově reagovat na Akirovy uštěpačné odpovědi. Ten hlavně vypadal, že se na nás každou chvílí vykašle.

Když Chloe skončila, Akira se okamžitě odebral do kabiny. Bez rozloučení a jediného pohledu.

„Neboj, gólmani jsou takoví pořád," položila mi ruku na rameno Chloe, když si všimla, jak se za ním dívám, „mimochodem, díky za ty otázky, máš super nápady."

Usmála jsem se.

„Než tě pustím domů, chci něco vědět," zarazila mě Chloe, „ty odněkud znáš Nica?"

„Koho?" zeptala jsem se nechápavě.

„Nicklase Hellberga, všimla jsem si, že jsi na něj dost dlouho koukala."

„To se Vám asi něco zdálo," sklopila jsem pohled ke svým botám.

Chloe povytáhla obočí a ukázala mi druhou stranu mého papíru, na kterou jsem načmárala skicu brankáře s číslem 22.

„Opravdu se mi to zdálo?" otázala se znovu.

Nevěděla jsem, co na to říct. Přece jí nemůžu začít vykládat, jak mi úplný cizinec pomáhal v nákupním centru hledat obchod.

„Víte... to je na dlouhé vyprávění," snažila jsem se to zamluvit.

„Já mám času dost, navíc bych se o své nové kolegyni chtěla dozvědět i další věci," usmála se Chloe, „takže co kdybychom šly někam na oběd?"

Přikývla jsem. Trochu mě tím zaskočila. Ne tím obědem, ale tím, jak mě nazvala svou kolegyní.

„Tak pojď, znám jednu úžasnou pizzerii, kam si můžeme zajít. Jejich vedoucí je můj známý, takže určitě dostaneme slevu," zasmála se a obě jsme se vydali ke dveřím.

Takže Nico, pomyslela jsem si.