Ďábelská souhra✔️

#21

Následující dva zápasy se Slovenskem a Amerikou zvládli Švédové výborně. Na oba jsme se šli podívat spolu s Nicem, protože ho pořád stavěli jako třetího brankáře. Dnes se to ale mělo změnit. Na utkání s Kazachstánem trenéři zapsali Nica jako startujícího gólmana.

„Jsem hrozně nervózní," přiznal.

Seděli jsme před hotelem, kde byli ubytovaní hráči Švédska. Protože se hrálo už brzy odpoledne, Nico mi nabídl, abych jela s nimi týmovým autobusem. Odmítla jsem to se slovy, že jim nechci kazit předzápasovou morálku.

„Zvládneš to," řekla jsem, „když ne ty, tak nikdo."

„To máš pravdu," zasmál se.

I když se smál, měla jsem pocit, že si mými slovy není jistý. A možná trochu oprávněně. Do téhle chvíle odchytal jediný zápas a na mistrovství ho vzali především proto, že všichni kandidáti se buď zranili, nebo pozvánku odmítli. Dalo by se říct, že se stal takovým nechtěným pojištěním, kdyby jeden z hvězdných švédských gólmanů vypadl ze hry.

„Nico," zadívala jsem se mu hluboko do očí, „podívej se na mě a řekni, že to zvládneš."

Chytla jsem ho za ruce a pevně je stiskla. Překvapeně se na mě podíval.

„Proč?" zeptal se nechápavě.

„Prostě to udělej."

Trochu neochotně mi oplatil stisk a podíval se na mě.

„Zvládnu to," řekl laicky.

„To nestačí," zamračila jsem se, „musíš mě o tom přesvědčit."

„Zvládnu to."

„To už je lepší, ale špatně jsem tě slyšela!" zakřičela jsem.

„Zvládnu to!" oplatil mi to taky křikem.

„A proč?!"

„Kvůli tobě!"

„No," odmlčela jsem se, „myslela jsem spíš kvůli tvojí zemi, ale tohle... To by taky šlo."

Chvilku bylo ticho, pak ale Nico vyskočil jako kašpárek na pérku a rozběhl se k hotelovým dveřím.

„Počkej tady, něco pro tebe mám!" zavolal na mě.

Chvilku jsem se koukala na automatické dveře, jak se pomalu zavírají. Málem do nich vrazil, jak běžel rychle a ony se otevíraly pomalu. To samé se stalo, když se vracel. Posadil se vedle mě na lavičku a podával mi kus modré látky zabalené v igelitovém obalu.

„Snad se ti bude líbit," vydechl unaveně.

Roztrhla jsem obal a vyndala z něj modrou mikinu. Když jsem si ji prohlédla, zjistila jsem, že na druhé straně je zlatým písmem vyšito Hellberg.

„Chtěl bych, aby sis ji vzala na zápas," řekl Nico.

„A co když mě v ní uvidí někdo známý?" zeptala jsem se.

„O to přeci jde, ne?"

„Takže by se dalo říct, že ta mikina má všem ukázat, že patřím k tobě, a že si na mě nemají dělat zálusk?" ušklíbla jsem se.

Podle Nicova výrazu jsem pochopila, že jsem se trefila do černého.

„No... A co?" přiznal a odvrátil pohled.

Než jsem stačila cokoliv namítnout, vyšel z hotelu jeden Nicův spoluhráč. Podle jeho gest jsem pochopila, že už se musí jít chystat k odjezdu.