Ďábelská souhra✔️

#33

*o dvanáct let později*

„Jespere, nemiř tátovi na hlavu!“ zakřičela jsem.

„Ale mami, on mi to sám řekl,“ nadmul naštvaně tváře.

Vysoký brankář, který před malou chvílí dostal do helmy pořádnou pecku, si sundal masku a prsty si prohrábl své blonďaté vlasy. Zřejmě mu vůbec nevadilo, že ze svého osmiletého syna vychovává postrach všech jeho soupeřů.

„Ale no tak, Andy, nebuď na něj přísná,“ usmál se Nico a zaklonil hlavu, aby si znovu nandal helmu.

Povzdechla jsem si. I po těch letech jsem po jeho úsměvu maličko pookřála. Jesper si po vzoru svého táty projel prsty svou kštici a s rošťáckým výrazem se na mě podíval. Když už jsem nic nenamítla, pokračoval v ostřelování Nicovy mřížky na masce.

Podívala jsem se kousek doprava. Malá holčička se tam právě učila bruslit. Její dospělý doprovod ji držel za ručičky a pomalu s ní jezdil ze strany na stranu. Když si všimla, že ji pozoruju, zašeptala něco svému dozorčímu. Ten ji zvedl do náruče a oba ke mně přijeli.

„Mami, mami, strejda mě už učí otočku!“ zahlásila mi s pyšným výrazem ve tváři.

„To je skvělý, Sylvi,“ usmála jsem se a pohladila ji po ramínku.

„Tak, princezno, teď si to zkus sama. Helmu a chrániče máš, takže když spadneš, nic se ti nestane,“ řekl její dohled a postavil ji na led.

Sylvia trochu zavrávorala, ale hned se napřímila a sebevědomě si to šinula k protějšímu mantinelu. Její strýc si otřel z čela kapky potu.

„Jak jsi mohla zvládnout je vychovat?“ zeptal se zoufale Akira, „vždyť mně dá zabrat jí vysvětlit, že se na bruslích neběhá.“

„Bráško, jsou jí čtyři. Navíc z ní profesionální hokejista nebude, tak se s tím smiř,“ oznámila jsem mu.

„Ale z Jespera vám roste pěknej střelec,“ otočil se na něj, „kdybyste mi ho na víkend půjčili, vrátil bych vám ho jako dalšího Crosbyho.“

„Nemluv nám do výchovy našich dětí,“ utnula jsem jeho falešné naděje.

Zvedl ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává.

„Mimochodem, jak se ti hraje se Sidem?“ zeptala jsem se.

„S ním se hraje vždycky jedna báseň. Akorát v obraně by mohl trochu víc pomáhat,“ ušklíbl se, „jen mě zaráží, že se na to ptáš až po těch dvanácti letech, co tam chytám.“

„Stejně nechápu, jak jsi mohl kývnout Pittsburghu,“ řekla jsem zamyšleně.

„Vždyť to byl můj oblíbenej klub už od dětství. A navíc to byl zázrak, že mi dali šanci po tý mojí nehodě,“ ukázal si prstem na už neznatelnou jizvu na čele, „ale hlavně jsem už vyhrál Stanley Cup!“

Natáhl ke mně ruku s roztaženými prsty, jako by se chtěl pochlubit, že má prsten pro vítěze playoff.

„Jenže Nico vyhrál už dva,“ pousmála jsem se a taky mu před obličej strčila ruku, na jejíchž prstech byl usazený ten nejhezčí prstýnek.

„Jak dlouho už jste vlastně spolu?“ zeptal se a se zájmem si prohlédl můj šperk.

„Od svatby? Deset let, bráško, deset let! V létě jsme slavili výročí,“ odpověděla jsem naštvaně.

„Na to si nepamatuju.“

„To se ani nedivím. Opil jsi se takovým způsobem, že jsi potom tancoval s barovou židlí ploužák v domnění, že jsem to já.“

Při té vzpomínce se trochu ošil. Během toho uplynulého půl roku od oslavy jsem mu to připomínala při každé příležitosti. Ráda bych mu zopakovala, jak ho Ryan v noci vozil po městě v popelnici, jenže v tu chvíli k nám přijel Nico s dětmi.

„Máme zranění,“ hlásil a posadil na mantinel Sylvii.

„Copak se stalo, princezno?“ zajímal se hned Akira.

„Ale ne ona, já,“ ozval se Jesper a ukázal si na pravý loket, „srazila mě.“

Zamračil se na Sylvii. Ta se jen uculila a houpala nohama.

„To určitě nic nebude,“ uklidňovala jsem ho, „tvoje sestřička to neudělala schválně. A víš co? Vezmi ji a ukaž jí, jak se střílí góly.“

Chmurný výraz mu zmizel, okamžitě popadl Sylvii za ručku a už ji táhl k brance.

„Tak to vypadá, že mám zase práci,“ povzdechl si Nico a rozjel se za nimi.

„Jsou to taky tvoje děti, tak si je užívej, dokud zase nezačne sezóna,“ zavolala jsem na něj.

„Už aby ta vánoční pauza skončila, co?“ ušklíbl se Akira.

„Vlastně ani ne,“ pousmála jsem se, „konečně jsme na pár dní zase všichni spolu. To se zase dlouho nepovede.“

Podívala jsem se na Nica, jak si zrovna nechal dát gól od své dcerky. Ta nadšeně zapištěla a jela obejmout svého brášku. Neudržela jsem se a v botách doklouzala za nimi, abych je také objala. Po chvíli nás všechny pevně sevřel do náručí i Nico. V tuhle chvíli jsem byla obklopena vším, co jsem si kdy přála mít.